neděle 13. dubna 2014

Dream, kapitola 9.

Další sen a zase další (a je to skutečně jenom sen?).

****************************
Malá Elena sedí na pohovce a obdivuje panenku se copy, kterou dostala k narozeninám. Po jejích stranách sedí rodiče a před ní její bratr, malý Jeremy. Když se malá Elena na panenku vynadívá, položí ji opatrně mamince do klína a pustí se do rozbalování modrého dárku od táty. Když roztrhne balící papír, svalí se jí do klína plyšový medvěd. Malá Elena okamžitě papír roztržitě kamsi odhodí a popadne plyšového medvídka do rukou a přitiskne si ho k sobě. Rodiče se nad její radostí pousmějí, jen Jeremy na malou Elenu hledí s překvapením.
,,Já chci taky. Chci taky takového medvěda,“ řekne Jeremy trochu dotčeně, ale nemyslí to špatně.
,,Neboj se Jeremy. Já ti Rosse někdy půjčím,“ řekne Elena a Jeremy se zatváří spokojeně.
,,Ross?“ podiví se táta.
,,Ano, Ross. Takhle se jmenuje,“ potvrdí Elena a opět si méďu, Rosse, přitiskne k sobě. Rodiče a Jeremy hledí na Elenu s úsměvem. Jsou rádi, že je šťastná.
,,Děkuju moc,“ poděkuje Elena a každého políbí na tvář.
,,Nejen teď, ale i tehdy, když jsi byla malá, jsi měla dobré srdce.“ Elijahův hlas mě překvapí i tentokrát. Otočím se za hlasem a vidím ho stát vedle sebe. Netuším, jak se tam vzal, nebo jak tam dlouho stojí. Nicméně, opět ho moc ráda vidím. Na tváři se mi rozlije upřímný úsměv a mám pocit, jako kdybych byla v nebi.
,,Vše nejlepší k narozeninám, Eleno.“ Tímto mě Elijah překvapí. Zapojím svůj mozek a snažím se přijít na to, jestli je i realitě také osmnáctého října, mohlo by být.
,,Elijahu, jsem ráda, že jsi si vzpomněl, ale už nestárnu a neslavím své narozeniny. Prostě, jako kdyby nic takového neexistovalo,“ osvětlím mu.
,,A není to škoda, Eleno? Zdá se, že jsi je měla ráda.“ Elijah kývne hlavou směrem ke šťastné rodince. Má pravdu, jako vždy, to musím uznat. Jako malá jsem narozeniny milovala, ale nejen kvůli dárkům, které jsem dostala, ale kvůli té atmosféře, která ten den byla, kvůli té radosti, kterou ten den přinášel.
,,Ano, je to škoda, je to už 137 let, kdy jsem naposledy narozeniny slavila a jsem na to už zvyklá. A navíc, nemám koho, s kým bych je mohla slavit.“
,,Ne,“ řekne Elijah pevně a něco v jeho hlase mě donutí nad svými myšlenky zapochybovat.
,,Máš přece přátele.“
,,To mám, ale, není to rodina, není to stejné.“ Elijah se zamyslí.
,,Možná máš pravdu,“ řekne nakonec.
,,A Elijahu, proč tahle vzpomínka? Protože mám narozeniny?“
,,Ano i ne.“
,,Jak to?“
,,Protože je to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké jsem kdy viděl.“ Elijah se na spokojenou rodinku podívá, načež řekne: ,,Ta radost, štěstí a mateřská i sourozenecká láska. Je to nádherné.“ Z jeho hlasu vyznívá upřímnost, věřím mu, věřím tomu, že to, co řekl, je pravda.
,,Ano, je to krásné,“ zavzpomínám na minulost, na své mládí.
,,Ano, to je. Máš nějakou nejoblíbenější vzpomínku?“
,,Ne, mám ráda všechny. A ty?“
,,Taky mám rád všechny, ale jednu bych ti rád ukázal. Chceš?“
,,Samozřejmě.“ Přikývnu na znamení, že jsem připravená, zavřu oči a čekám, co se bude dít. Ale nic se nestane, žádné hřmění nebo doprovodná hudba.
,,Eleno.“ Elijah položí svou ruku na mé rameno. Otevřu oči a hned vidím, kde jsme. Nebo ne, nevím úplně, kde přesně jsme, ale zřejmě jsme se dostali do hlubší minulosti. Dál a ještě dále. Ocitli jsme se v Elijahově mládí a mládí Klause, Rebeky, Kola a zbytku jejich rodiny.
Už nejsme v budově, jsme venku, na jakési mýtině uprostřed lesa. Na mýtině se rozkládá osada složená z několika obyčejných srubů. U jednoho srubu kreslí dvě malé děti do písku klackem. U dalšího si povídají muž a žena asi v mém věku, možná o trošičku starší. U srubu úplně na kraji lesa, žena cosi vaří na kotlíku na ohni a o kousek dál si hraje skupinka dětí. Jsou čtyři, zjišťuju, když je spočítám. Jsou to děti v různém věku. Nejstaršímu bych tipla šestnáct a dle rysů v obličeji a barvy vlasů usuzuji, že jde o Elijaha. I jako malý vypadal nádherně. V dalším klukovi, asi jedenáctiletým, vidím Klause. Ano, toho Klause, který nahání strach všem stvořením na světě, ale tady působí Klaus tak nevinně a dětsky. Zajímalo by mě, zda v té době měl někdo sebemenší tušení, co z Klause nakonec vyroste? Asi ne.
A pak, jediná, asi osmiletá, dívka mezi kluky, to musí být Rebekah, ta blonďatá původní upírka. Malá Rebekah má buclaté tvářičky a do dnešní doby si ze svých rysů nechala jen velmi málo. Na rozdíl od ostatních se velice změnila, na rozdíl od Elijaha, který je víceméně pořád stejný.
Nakonec poslední za čtyř dětí. Asi šestiletý kluk, to musí být Kol. Původní upír, u kterého jsem neměla moc šance ho poznat, ale vím, byl krutý jako Klaus, jen to nedával světu tolik najevo jako jeho bratr, ale když chtěl, tak krutý opravdu dokázal být, Ale změnil se, a hodně.
Jak na ty děti koukám, mám pocit, jako kdyby se ve mně cosi sevřelo. Je to krásné. Ty děti vůbec nic nevědí a je to pro ně dobré, opravdu hodně. Jenže se stejně nakonec pravdu dozvěděli. Dozvěděli se o existenci upírů, ba i dokonce se jimi stali. Ta nevědomost jim přináší radost. To, jak netuší, co se s nimi v budoucnu stane, je dělá šťastnými. Elijah vedle mě mlčky stojí. Vzpomíná.
Děti si právě hrají na schovávanou. Nyní hledá Elijah a počítá od dvaceti k nule, mezitím se ostatní rozběhnou do všech stran, aby se mohli před Elijahem schovat. Kol vběhne do srubu a schová se tam. Rebekah zaběhne kousek do lesa a schová se za jeden z okrajních stromů. A Klaus se schová nejlépe. Najde si skulinu v balvanu asi deset metrů od srubu a skryje se tam.
To se Elijah už dostane k nule a řekne: ,,Přede mnou, za mnou, nikdo nesmí stát, jinak bude vypráskán.“ A rozhlédne se kolem sebe. Nikoho na první pohled nevidí a tak se musí spokojit s tím, že to nebude nic jednoduchého. Ze srubu se ozve zarachotění a Elijah zpozorní. Elijah hned uhodne, že to bude Kol nebo Rebekah. Ví, že Klausovi by se takováhle neopatrnost už nestala. Malý Elijah na ten zvuk zareaguje tak, že se jen ušklíbne a srubu se vyhne.
,,Elijahu,“ ozve se od ohně naléhavě ženský hlas. Je to jejich matka. Esther.
,,Hlavně ať se nikomu nic nestane, ano?“ Elijah přikývne.
,,Samozřejmě matko, můžu zaručit, že se nikomu nic nestane,“ ujistí svou matku Elijah. I tehdy mu galantnost nechyběla. Esther se na svého syna děkovně usměje a Elijah se vydá zpět hledat své sourozence.
Když je Elijah deset metrů od lesíka, vidí za stromem čouhat zlatý pramen vlasů a hned ví, o koho jde. Za stromem je Rebekah a ve srubu tedy musí být Kol. Elijah ani tentokrát nedá najevo, že někoho zahlédl a vydá se hledat dál. Jeho cílem je najít nestaršího ze svých sourozenců, Klause, protože chce tentokrát nechat malé děti vyhrát. Je to od ně krásné, pomyslím si. Pohlédnu na Elijaha vedle mě a vidím, jak je zaujat svou vlastní vzpomínkou. Já ho tedy nechám být a otočím zpět svou pozornost k malému Elijahovi hledající svého bratra. Po chvíli bloumání dojde Elijah až k balvanu, za nímž se Klaus skryl. Nakoukne do té skuliny a na svého překvapeného bratra šibalsky mrkne, načež řekne:
,,Prohrál jsi bratře.“ Klaus se usměje a ze skrýše vyleze.
,,Udělal jsi to schválně, že ano Elijahu?“ Obviní Klaus svého bratra, ale ten dělá, jako že o ničem neví.
,,Netuším, o čem mluvíš Klausi.“ Klaus si znuděně povzdechne, což Elijaha rozesměje.
,,Ale víš, Elijahu. Ten rachot jsem slyšel až sem.“ Elijah se zasměje, nechá Klause svým úvahám a vydá se “najít“ Rebeku a Kola. Já se otočím ke skutečnému Elijahovi.
,,Elijahu, to je tak krásné. Měli jste, ty i tvoji sourozenci, nádhernou minulost. Škoda, že z některých z vás upírství udělalo něco, čím jste nebyli.“ Elijah jen souhlasně přikývne a já pokračuju. ,,A ještě by mě zajímalo. To tvoje neustále slušné chování, to jsi měl vrozené, nebo jsi se to naučil časem?“
,,A víš, že ani nevím, Eleno? Beru to jako neoddělitelnou část sebe samého a tak mě nenapadlo uvažovat nad tím, odkud se to vzalo.
To je stejné, jako kdybych se já zeptal tebe na to, odkud se vzal tvůj soucit.“ Tím Elijah trefí do černého, má pravdu. Se mnou je to stejné, jako s Elijahem. Musím se rozesmát a Elijah na to také reaguje stejným úsměvem. Já se rozzářím, nevím, kdy jsem byla naposledy tak šťastná. S ním, je všechno tak jednoduché. S ním se nejde nesmát. V jeho přítomnosti se člověk musí usmívat. Mám pocit, jako kdyby nic ani nikdo nemohl dokázat moji přešťastnou náladu zkazit. Jenže něčemu se to ale povede. Vzpomínka na realitu, ve které Elijah chybí, a mé srdce se opět zahalí temnotou. Elijah tu změnu asi vycítí, protože se na jeho tváři objeví ustaraný výraz.
,,Co se děje, Eleno?“ zeptá se něžně Elijah a pohladí mě po tváři.
,,Co se děje Elijahu? Vážně se mě na tohle ptáš?“ Z očí mi začnou jedna po druhé vytékat slzy. Elijah mlčí, je vidět, že nenachází slov, že neví co říct.
,, Proč jsi odešel, proč jsi mě – nás - tam nechal?“
,,Psst.“ Elijah položí svůj prst na mě rty a já zmlknu. Přestanu vzlykat.
,,Nikdy jsem neodešel, ano?“ Po chvilce, když mlčím, dodá. ,,Věříš tomu?“ Nevěřím tomu, ale nedokážu Elijahovi odporovat, a tak jen přikývnu. Elijah oddálí prst od mých rtů a chytí moji hlavu jemně do dlaní, načež si ji přitáhne a přitiskne své rty na mé. Nejdříve mě to překvapí, netušila jsem, že tyto pocity, které vždy doprovázejí Elijahův polibek, někdy znovu ucítím. A jak mi ty pocity chyběli. Tak moc mi chyběli. Chybělo mi cítit ty jeho jemné rty na mých a jejich sladkou chuť, ruce na mých tvářích a jeho pevné tělo tisknoucí se k mému. Zvednu své ruce a chytím v nich Elijahovi ruce na mých tvářích a polibek prohloubím.
Chvíli jen tak stojíme, líbáme se a necháváme kolem sebe plynout Elijahovu vzpomínku. Polibek jako první ukončí Elijah a odtáhne se od mého obličeje jen pár centimetrů, pevně se mi zahledí do očí, jako kdyby mi chtěl nahlédnout až do duše.
,,Chci tu zůstat,“ řeknu bezmyšlenkovitě. ,,Nechci se vrátit do reality. Chci tu zůstat, s tebou a s našima vzpomínkami a bez starostí,“ řeknu a v mém hlasu je téměř slyšet zoufalství. Elijah se usměje jedním z těch svých konejšivých úsměvů.
,,Sám bych si to přál. Opravdu,“ přizná se. ,,Ale musíme se vrátit. Do reality, tam, kam patříme.“ Neochotně s ním musím souhlasit, má pravdu.
,,Elijahu, že se jednou vrátíš? Chtěla bych tě znovu vidět.“ Elijah nic neřekne, jen si mě přitáhne a přitáhne si mě k hrudi. Já mu položím ruce na záda. Vše kolem mě se začne rozmazávat, včetně Elijaha a já se propadnu do temnoty, ze které se hned probudím.

Hodiny dotikaly, sen zmizel a já jsem opět v realitě.

7 komentářů:

  1. DOKONALÉ <3 Bože to je tak krásná kapitola <3 <3 Je to druhá nejlepší kapitola ze všech <3 <3 <3 <3 Už se hrozně těším na další <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju <3 <3 <3
      Vážně? To jsem ráda <3 A jaká je první? :)
      Dobře, tentokrát se budu snažit, aby to bylo co nejdříve <3

      Vymazat
    2. Nemáš za co =P
      Ano je =D , první byla ta v první "serii" =D jak se tam Elijah a Elena políbili myslím v Pardubicích, když byli, to bylo dokonalé <3 =D

      Vymazat
    3. Aha, tak tohle jo?? :D Zajámavé :D
      Děkuju <3

      Vymazat
  2. Překrásné. Elijah a Elena se k sobě opravdu hodí. Kdy přidáš další dílek? Vůbec se nemůžu dočkat, jak to skončí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky si myslím, že se k sobě hodí :3 Další díl by měl být do konce týdne :)

      Vymazat

Děkuji za každý komentář :)