Krví to začalo a krví to (ne)skončí

Děj se odehrává ještě před příchodem Rose, Elijaha a Klause do Mystic Falls. Klaus hledá dvojnici, kterou potřebuje ke zlomení svého prokletí a zjišťuje, že jedna se nachází v jeho rodišti, v Mystic Falls. Elena o existenci Niklause Mikaelsona nemá (zatím) ani ponětí.

Věnováno Lexi Fell-Rosses <3

Přeji příjemné počtení ;)

*******************************

Jsem v Mystic Grillu, upíjím limonádu a jsem a jsem naštvaná na Caroline a Bonnie. Měli jsme tu sraz, ale jim do toho nakonec něco skočilo. Caroline má prý „hodně práce“ a Bonnie musí řešit nějaké čarodějnické záležitosti. Stefan se svým bratrem jsou mimo město, takže jsem na to zůstala sama. Naštvaná nejsem jenom kvůli nim, ale i kvůli mému bratrovi Jeremymu, který kašle na školu a propadá. Taky mě štve strýček John, který zničehonic přijel do města a zabydlel se u nás v domě. Takže, když to zkrátíme, tak jsem naštvaná na všechny a všechno, na celý svět i celou mojí existenci. Jsem naštvaná na to, jakým směrem se můj život vydává. Neúmyslně jsem se dostala do světa nadpřirozených bytostí a už z něj není návratu, navždy jsem jím pohlcena a navždy uchycena v jeho spárech do té doby, než si mě najde smrt. Do té doby musím přežívat a chránit své blízké před smrtí, dokud mě samotnou nedostihne.

Když dopiju limonádu, už si neobjednávám další, zaplatím a vyjdu z Grillu ven. Venku mě překvapí chladný zimní vzduch a sněhové vločky snášející se k zemi. Je to letošní první sníh. Je zima a proto si kabát, který mám na sobě, přitisknu víc k tělu a vydám se ulicí domů. Je tma, musí už být minimálně sedm hodin večer. Když se ocitnu na malém náměstí osvětleném světlem pouličních lamp., rozezvoní se mi v kabelce mobil. Povzdechnu si, vůbec netuším, kdo by mi mohl volat. Zastavím se vyhrabu z kabelky mobil, který nepřestává zvonit. Na displeji svítí velkým písmem “Bonnie“. Chci to zvednout, jenže naneštěstí mobil zapípá a vypne se. Vybitá baterie. Nahlas zakleju a mobil naštvaně hodím zpět do kabelky a přidám ho už na beztak obsáhlý seznam věcí, které mě štvou.

,,Ách, dívka v nesnázích.“ Uslyším před sebou mužský hlas. Zvednu hlavu a vidím před sebou muže. Je vysoké a štíhlé postavy. Ve svitu pouličních lamp rozeznám, že jeho vlasy mají barvu špinavé blond a oči jsou safírově modré. Na první pohled vypadá poměrně sympaticky a charismaticky.

,,Bohužel ano, jsem v nesnázích, vybil se mi mobil,“ potvrdím a nezabráním červenání se. Doufám, že si toho ten muž v té tmě nevšimne.

,,Jak se jmenuješ? Já jsem Nik.“

,,Elena,“ představím se a stejně jako on neprozradím své příjmení. Nik se ušklíbne.

,,Mohu tě doprovodit Eleno? Kampak máš namířeno?“ optá se Nik tak galantně, že mu ho nedokážu odmítnout.

,,Jistěže můžeš Niku, je to jen kousek.“

,,Tak dobře, jdeme?“

,,Jdeme,“ potvrdím a bok po boku se vydáme z náměstí do potemnělé uličky vedoucí k mému domu. Cestou si povídáme o různých nedůležitých věcech a stěžujeme si na své životy. Od Nika se dozvídám, že v rodině byl ze strany otce trochu odstrčený, že byl jako jediný z šesti sourozenců otcem odsuzován. Já jsem mu řekla, že jsem přišla o rodiče při autonehodě, při které jsem málem zamřela i já. Na tu dobu mám děsivé vzpomínky. Neschopnost dýchat, matka v bezvědomí a otec snažící se nás dvě, mě a mojí matku, zachránit z auta pod vodou. Bylo to strašné, opravdu, myslela jsem si, že to jsou poslední chvíle mého života, skutečně jsem si to myslela, neviděla jsem v tom žádnou sebemenší naději, že by jsem mohla přežít. Skutečně jsem nedoufala, že bych mohla přežít až do dneška, ale přesto zde stojím, před naším domem společně s Nikem.

,,Už jsme tady,“ řeknu tiše. Je mi líto ukončit Nikovu příjemnou společnost. Dobře se mi s ním povídalo a bylo mi s ním dobře. Úplně jsem zapomněla na svou špatnou náladu, na svůj vztek, ale to se teď vrátilo.

,,Dobře,“ přikývne Nik.

,,Děkuju, že jsi mě doprovodil.“

,,To nebyl problém, rád jsem to udělal.“ V jeho očích vidím jiskru upřímnosti a tak mu tedy věřím. Nik se usmívá tak nádherným úsměvem, že nemůžu popadnout dech.

,,Máš krásné vlasy, Eleno,“ řekne Nik a zastrčí mi jeden pramen vlasů za ucho a ruku neodtáhne, ruka za mým uchem zůstává a cítím tam jakési mravenčení. Mě se rozbuší srdce takovou rychlostí, jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi. To je špatně, to by se nemělo dít, měla bych myslet na Stefana, kterého z celého srdce miluju a který miluje mě. Ale přesto to, co cítím k Nikovi, je jiné, takové syrovější. Jakmile pohlédnu do Nikových safírově modrých očí na Stefana zapomenu, zapomenu na vše ostatní. Na všechno i všechny. Neodvažuju se dýchat a začnu doufat, že by mě mohl políbit. Mezi námi panuje napětí, které mi nedovoluje dýchat, uhnout pohledem, zklidnit své srdce, prostě nic, jsem tím napětím zmrazená.

Klaus si povzdechne a sundá ruku z mé hlavy. Napětí odpadne a já, jako kdybych se probudila z tranzu. Začnu se červenat a cítím se trapně.

,,Já-á…“ ztratila jsem slova a nevím, co říct, Klaus mě ale naštěstí zachrání:

,,Dobrou noc Eleno a krásné sny,“ popřeje mi Klaus a vtiskne mi malý polibek na čelo. Mé srdce na jeden úder vynechá, a pak se rozbuší na novo. Než stihnu cokoliv udělat nebo říci, Klaus se otočí a rozejde se ulicí. Chvíli se za ním dívám, ale hned mi zmizí z výhledu, splyne s okolní tmou. Nějakou dobu ještě stojím na verandě před domem neschopna pohybu, pak si ale povzdechnu nad svými emocemi a myšlenkami a vejdu do domu.

***

Do skleničky si naliju whiskey, kterou následně vypiju. Povzdechnu si, netuším, do čeho jsem se to dostal. Ta dívka mi učarovala. Nevím, čím to, ale už to tak asi je. Vím, za jakým cílem jsem přijel do Mystic Falls, ale to už neplatí, teď už ne. Nedokážu to udělat, nemůžu a ani nechci. Nedokážu upřednostnit své prokletí před jejím životem. Rozhodl jsem se, že počkám na jakoukoliv jinou dvojnici a Elenu nechám žít. Ať to čekání na další dvojnici trvá jakkoliv dlouho, klidně budu čekat věčně, až do skonání světa. Poslední myšlenku ale hned zavrhnu, tak trpělivý zase nejsem, to opravdu ne.

Mým životním posláním je najít jednu jedinou dvojnici. Ono by to bylo docela jednoduché, jen kdyby ty dvojnice nebyli tak vzácné. Za svou celou existenci jsem potkal jen tři dvojnice. První, Tatia Petrova, ta zemřela hned, jak jsem se proměnil. Katerina Petrova, ta mi upláchla je nyní upírem. Já ale upíří dvojnici nepotřebuju, potřebuju ji jako člověka. A pak nakonec poslední, Elena Gilbertová, která mi tak učarovala, že jsem se rozhodl ji nechat jít. Proto se rozhodnu pro následující: Odjedu z města, ale nejdřív ji musím ještě jednou vidět.

O nějakou chvíli později uprostřed noci, v době, kdy by měla Elena už spát, jsem se oknem jejího pokoje vkradl dovnitř. Jak jsem předpokládal, už spala. Klidně oddychovala a já jsem věděl, že jsem sem neměl chodit, ta její nevinnost ve mně spustila nespočet dalších emocí. Vím, že teď bude pro mě těžší ji opustit, ale musím, nic jiného mi nezbývá. Přejdu až k její posteli, neodolám a pohladím ji po těch nádherných hnědě sametových vlasech. Pak o krok ustoupím a sednu si na koberec, abych jí mohl ještě chvíli pozorovat. Jen tam tak sedím a pozoruju ji, jak pomalu a tiše oddychuje a v hlavě se mi honí spousta myšlenek.

Co s ní teď bude? Jak bude dál žít svůj život? Bude s tvářit, jako kdyby se tento večer vůbec nestal? A co já? Budu schopen ji opustit? Budu schopen odejít a ji tu nechat svému životu, jaký by měla mít? Ano, to by jsem měl udělat, to považuji za správné. Je to správné, ano, a proto to udělám.

Chystám se zvednou a odejít pryč z tohoto města, kde jsem se kdysi před lety narodil, a z jejího života. Jako kdybych se v něm vůbec neobjevil.

,,Niku,“ promluví najednou Elena ze spánku a já strnu, tohle jsem nečekal, tohle je špatné, neměla si na mě ani vzpomenout a tak se rozhodnu pro toto:

Přejdu k Eleně a pohladím ji po tváři ve snaze ji lehce probudit. Elena ospale otevře oči a zamžourá jimi. Když mě spatří, oči se jí rozšíří překvapením.

,,Niku? Co se…“ začne mluvit rozespale, ale já ji nenechám domluvit. Přitisknu Eleně prst k ústům a zašeptám ,,Pssst,“ umlčím ji tak. Ze všech sil se snažím věřit tomu, co řeknu. Je to težké, ale když se soustředím více než obvykle, tak to jde.

,,Eleno,“ oslovím ji. ,,Nikdy jsi mě ne

potkala. Šla jsi ulicí na náměstí, kde ti začal zvonit telefon, ale ten se ti vybil dříve, než jsi to stačila zvednout. Pak jsi nahlas zaklela a hodila mobil do tašky, načež jsi se vydala ulicí, až jsi se dostala domů a šla spát. Teď zase usneš, jako kdybys se vůbec neprobudila. A ráno se probudíš bez sebemenší vzpomínky na mě, nebudeš si mě pamatovat, vůbec si na mě nevzpomeneš, jako kdybys mě vůbec nepotkala, jako kdybych vůbec neexistoval. Budeš dál pokračovat svůj život, jaký jsi do teď žila.

Sbohem Eleno. Trochu doufám, že tě ještě jednou uvidím, ale ne, nemůžu.“ Při posledních větách mi z oka steče jedna jediná slza. Podle zastřenosti, kterou má Elena v očích, usuzuju, že se to povedlo, Elena si na mě už nikdy nevzpomene. Kdoví proč se cítím prázdný, jako kdyby mi v hrudi zela díra, naposledy Elenu pohladím po vlasech a políbím na čelo.

,,Sbohem,“ řeknu toho večera už podruhé a zmizím do noci.