sobota 19. dubna 2014

Dream, kapitola 10.

A jak to šlo dál?



********************************
Mám pocit, jako kdyby mi někdo vyrval srdce z těla. Chci se vrátit zpět. Zpět do snu bez starostí, bez bolesti, zpět k Elijahovi, k rodičům a bratrovi a k Elijahově rodině do dávné minulosti. Chci znovu prožívat ty šťastné chvíle, která jsem prožívala jako malá. Je mi jedno, že to vidím jen jako pozorovatel, to mi stačí. Věděla jsem, že mi Elijah chybí, že mi moc chybí, ale netušila jsem, že až tolik. To, že jsem ho ztratila podruhé, mi na štěstí nepřidává, naopak, mám pocit, že té temnoty je více, pokud je to vůbec možné, a zahaluje mě čím dál víc a více.
Musíš být silná, Eleno. Slyším v hlavě svůj hlas, ale jako kdyby zároveň nebyl mým. Elijah je pryč. To, že nad ním budeš prolévat slzy, mu život nevrátí. Má pravdu, musím uznat, že ten hlas má pravdu. Život to Elijahovi skutečně nevrátí. Měla by jsem se probrat a nějakým způsobem se přes to přenést. Vím, že to nebude jednoduché, ale pokusit se o to můžu, nebo spíš musím.
Instinktivně se začnu zvedat, jako když se každé ráno budím ve své posteli, ale opět si musím uvědomit krutou realitu, protože jsem pořád uvězněná k lůžku. Nejraději bych spustila proud nadávek, ale já taková nejsem, udržím to, místo toho zakřičím:
,,Klausi!“ Doufám, že tady, ať už jsem kdekoliv, Klaus je, nebo aspoň někdo, kdo mě může z uvěznění osvobodit, jelikož už mi to začíná být opravdu nepříjemné. Hlad je pořád intenzivní a neustále sílí. Končetiny mám strnulé z nedostatku pohybu a samozřejmě z nedostatku životodárné tekutiny, krve.
Dveře se otevřou a k mému překvapení skutečně vejde Klaus. Sice jsem to zkusila, ale nečekala jsem, že by Klaus reagoval.
,,Ano Eleno? Volala jsi mě?“
,,Jo volala, ale to teď neřeš. Potřebuju pryč odsud. Mám hlad.“
,,To je mi teda novinka,“ řekne Klaus s mírou sarkasmu.
,,Ach bože.“ Zakroutím hlavou. ,,Tak pustíš mě, nebo ne?“ Už s ním začínám ztrácet trpělivost. Mám pocit, že brzo vybuchnu vztekem.
Klaus se rozmýšlí a vypadá to, že se jen tak nerozhodne.
,,No tak!“ pobídnu ho netrpělivě. ,,Pustíš mě teda?“
,,Tak Eleno, myslím, že jsi si už dost vytrpěla, myslím si tedy, že už nemám důvod tě tu držet.“
,,To jsi neměl ani před tím,“ skočím mu do řeči. Klaus přerušení ale nevnímá a pokračuje, jako kdyby se nic nestalo.
,,A tak tě už asi pustím.“ Přejde ke mně a uvolní sevření nejdříve u rukou a pak i u nohou. Hned si začnu třít zápěstí a protahovat kotníky, abych je uvolnila ze strnulosti.
,,No konečně,“ řeknu téměř neslyšně, ale vím, že mě Klaus i tak slyšel. Klaus přejde ke skříni v rohu místnosti, chvíli se v ní přehrabuje a pak z ní vytáhne láhev naplněnou červenou krví. Mé instinkty  mi říkají se k tomu hned vrhnout, ale nepoddám se jim. Klaus tu láhev ke mně jen tak ledabyle hodí a já ji obratně chytím, načež ji hned otevřu a začnu pít. Opět mi to udělá dobře, mé dříve hladovějící tělo se uvolní z napětí. Jakmile dopiju, tělo se dožaduje další várky krve.
,,Nemáš ještě?“ zeptám se Klause i když už předem vím, že odpověď bude záporná.
,,Ne, nemám.“ Přesně, jak jsem očekávala. Klaus přejde k východu z místnosti a dveře otevře, dá mi přednost a já vyjdu z děsivě osvětlené místnosti, kde jsem strávila několik nekonečných dní, do temné chodby. Nic nevidím. Ucítím, jak Klaus projde ke mně a já zvukům jeho kroků následuju. Je těžké se zde pohybovat, ale Klaus s tím zjevně nemá problém.
Po několika minutách bloudění chodbami spatřím v dálce světlo. Je to skoro jako klinická smrt až na to, že já nejsem mrtvá. (I když technicky vzato ano.) Pak se už konečně dostanu na slabý sluneční svit a hlavně čerstvý vzduch. Zezačátku mě to světlo oslepuje, jelikož jsem byla zvyklá na příšeří, ale i přesto je to příjemný pocit. Sice ne tak krásný, jako když jsem doplňovala zásoby krve, ale přesto to krásné je.
Pak si na něco vzpomenu.
,,Klausi, co je za den?“ Klaus se na chvíli zamyslí a pak řekne. ,,18. Října, myslím. Proč?“ Jen zakroutím hlavou.
,,Bylo to skutečné,“ vydechnu a mé tělo se začne čímsi naplňovat. Nedokážu určit čím, ale možná že nadějí, nadějí, která nevyprchává, ba naopak, sílí čím dál víc a víc.
***
Vše se vrátilo zpět do starých kolejí. Všichni, kterým jsem ublížila, když jsem byla bez emocí, mi odpustili a já jsem jim za to vděčná. Elijaha jsem o té doby neviděla, ani v realitě ani ve snu. Chtěla bych ho opět vidět. Moc mi chybí. To se však nedá říci o jeho bratrech, Kolovi a Klausovi. Kol s Rebekou se vrátili zpět do New Orleans. Rebekah i Kol mi moc chyběli, ale u Kola jsem po pár dnech svůj názor přehodnotila. Jakmile se vrátil, neustále mě štve. Kol očekává, že se k němu vrátím. Ale já nemůžu, nemůžu, když mé srdce je někde úplně jinde. A ještě ta naděje, kterou mám, ta naděje, díky které doufám, že se Elijah jednoho dne vrátí. Ta naděje ještě nevymizela a stále přetrvává, ale přesto však nesílí, ale kousek po kousku slábne. Tak moc se děsím chvíle, kdy ta naděje vymizí úplně.
A Klaus? Ten je snad horší než Kol, protože jsem se stala terčem jeho vtípků. Pořád má neustálé narážky na to, co jsem dělala během doby, kdy jsem měla vypnuté emoce, a na to, jak jsme spolu skončili v posteli. Jak jsem řekla, srdce Caroline si nakonec nezískal, ale Klaus prý očekává, že nakonec jednou jeho bude. Tak trochu ve skrytu duše doufám, že ho jednou bude mít. Vidím v jeho očích, že jde o něco více, než jen chvilkové pobláznění, že ty city, které ke Caroline cítí, jsou téměř nadpozemské.
Rebekah je ta, na kterou se můžu obrátit ohledně Elijaha, aniž by mě za to odsuzovala. Jednou mi říkala, že o Elijahových citech ke mně věděla, jen si prý nebyla zas tak úplně jistá. Teď si ale prý už jistá je. Je taky kromě Dereka jediná, komu jsem ten dopis dala přečíst, ale na rozdíl od Dereka k němu měla spoustu komentářů a otázek, až jsem si myslela, že mi pukne hlava.
Je konec listopadu a za necelý měsíc jsou vánoce. Vánoce slavíme každý rok, nebo se alespoň obdarujeme dárky. Je to jediná tradice která přetrvala a stále přetrvává.
***
Milý deníčku,
Vánoční svátky utekly jako voda, jako kdyby se vůbec nestali, jako kdyby jeden den bylo 20. Prosince a druhý den bylo už 3. ledna nového roku. Všichni jsme si je ale užili. Obdarovali jsme se dárky a každý z nich byl nadšený, nebo alespoň radost předstírali. Já byla ze všech dárků, které jsem dostala, upřímně nadšená, ale od jednoho člověka mi tam dárek chyběl a to je jediný důvod, proč byli vánoce méně radostné.
Úderem nového roku, tedy roku 2149, se ale vše změnilo, až do základů. Naděje, kterou jsem přechovávala, zmizela, vytratila se.
Nemyslím to tak, že vymizel i ten stesk, ale už jsem se s tím svým způsobem smířila a Elijahovo místo v mém srdci bylo nahrazeno.
Dereka miluju a jsem s ním skutečně šťastná.
I přesto však vím, že vzpomínky na toho morálního muže nikdy nevymizí, pořád obývá malinkatou část mého srdce, která je ale přesto o trochu větší, než kolik jsem nechala své rodině.
Jak jsem u řekla, začal nový život a já si jako předsevzetí řekla jen jedinou větu:
New year, new life.
A budu se toho držet.
Milý deníčku, drž mi prosím palce a v plnění předsevzetí mi pomáhej, nyní jsem však už unavená a tak půjdu spát.

Dobrou noc.




8 komentářů:

  1. O můj bože !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Prostě dokonalost <3 <3 <3 Miluji tě <3 (víš jak to myslím) máš ty nejlepší povídky na celém světě ! Jsi prostě nejlepší! Dokonalá ! <3 <3 Při čtení "deníčku" mi tekly slzy <3 jsi nejlepší <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moooc <3 <3 <3
      abych pravdu řekla, tak mě se zdá, že ta povídka je jaksi taksi nedoladěná :/ A ten deníček?? Tam se mi zdá, že ty věty na sebe moc nenavazují. :D
      A ne, rozhodně nemám nejlepší povídky na světě, jen si je nečetla ;)
      PS: Jo, vím, jak to myslíš. :D :D
      A ještě moc jednou děkuju <3 <3

      Vymazat
    2. Nemáš za co ! A ano máš ! <3 a je mi jedno co říkají jiní ;) <3

      Vymazat
    3. Ale ano, mám, a moc. jsi jediná, kdo mé povídky dokáže ocenit. :) A nejen proto tě mám ráda. :) <3 Je dobré se držet svého názoru a tak ti ho nebudu brát, i když s tím nesouhlasím. :)

      Vymazat
    4. Měla by sis víc věřit <3 =)

      Vymazat
  2. Moc krásné. A je to teda konec nebo ne?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. :) A ne, není, bude ještě epilog. ;)

      Vymazat

Děkuji za každý komentář :)