Není to zas tak úplně povídka, jak se na první pohled zdá, ale spíše má představa nějaké skutečnosti. Ve škole jsme v dějepisu učili o Krymské válce a příběh Florence Naghtingalové do něj zahrnuli. Představa byla napsána někdy v červnu. :)
(Krymská válka 1853 -
1856)
Opět slunce zapadlo za obzor, setmělo se, skončil další den.
Všichni, kteří tu jsou, se bojí toho, co následující den přinese. Jakou další
bolest a utrpení. Jako kdyby už netrpěli dost, jako kdyby zranění za války bylo
nic, pouhé nic, jako kdyby to byla každodenní rutina a tou se skutečně den po
dni stává. Do tábora každý den přichází stále další a další vojáci se zraněním,
ale nikdo odtud neodchází. A když už ano, tak většinou na selhání srdce nebo
jiných orgánů. Nikdo tu nechce být, nikdo nechce být mimo dějiště války. Na
místě, kde to páchne dezinfekcí, potem, močí, zvratky a rozkladem. Ten puch
přímo vhání slzy do očí. Na místě, kde je tolik mužů s různými druhy
chorob, které e mohou přenést z jednoho na druhého.
Sice tato místa, jako toto, slouží jako polní lazarety,
nemocnice, ale ve skutečnosti se tu téměř nikdo nevyléčí, ve většině případů
následkům zranění podlehnou. Polní lékaři se sice ze všech sil snaží, ale téměř
nikoho udržet naživu nedokážou. Úmrtnost je vysoká, vyšší, než by měla být.
A pak přišel zázrak v podobě anděla. Byla jím Florence
Naghtingalová.
Byla to přísná a vážená paní.
V lazaretu, který ji přidělili, zavedla nová, a velice
přísná, pravidla. Spoustu zraněných vojáků se k ní chovalo hrubě, jelikož
se jim moc nelíbilo, jak jsou omezováni, a navíc ženou. Florence Naghtingalová
ale věděla, že je to potřeba, a tak urážky ignorovala s hrdě vztyčenou
hlavou dohlížela na dodržování pravidel.
Měla velice dobré znalosti v oblasti lékařství a proto
dokázala vojákům zašívat rány tak, aby se jim do nich nedostala infekce.
Dokázala srazit teplotu několika trpícím z blouznění. Vytahovala kulky z těl
a narovnávala zlomeniny. Po pár týdnech se většině vojáků vrátila barva zpět do
tváří, naříkání během dlouhých nocí bylo tišší. Vojáci, kteří se k Florence
Naghtingalové dřívě chovali hrubě, na ni nyní hleděli s respektem.
Nyní každý voják už věděl, že má velkou šanci se vrátit do
války, nebo alespoň k rodině. O hodně větší šanci než předtím, kdy je
ještě léčili, pokud se tomu tak dá říci, polní lékaři, kteří nedbali na
ošetřovatelské a hygienické zásady.
Každý získal nějakou tu naději, že se bude moci znovu
shledat s rodinou, nebo padne v boji za svou vlast, v níž se
narodil a v níž vyrůstal.
Každého večera, když se vojáci ukládali ke spánku, Florence
Naghtingalová všechny obešla s lampou v ruce a všem říkala, že to
jednou bude nakonec dobré, že se z polního lazaretu jednou dostanou
zdraví.
Díky té lampě ji mnozí říkávali Paní s lampou.
Áha, zajímavé :D nevím co jiného říct :D prostě zajímavé :D
OdpovědětVymazatProstě jedním slovem. :D Ale i tak díky. :)
Vymazatjen nevím jak přesně se vyjádřit :D
VymazatJe to takový zvláštní, nudný a nezajímavý. Tak nějak by se to dalo popsat. :D
VymazatTo je úžasný, hlavně ten konec. Škoda, že nebude pokráčko, brala bych ho :)...
OdpovědětVymazatZajímavá a dobře napsaná povídka :) Těším se na nějakou další tvoji tvorbu :)
OdpovědětVymazatAhoj. :)
OdpovědětVymazatZačala jsem blog kam píšu vlastní povídky (Eroticko romantické) tak i ff povídky.
Byla bych moc ráda, kdyby ses se tam podívala a třeba se ti něco zalíbí. Moc děkuju a omlouvám se za spam.
Mimochodem povídky byla skvělá. Konec byl asi nejlepší a pokráčko by se na to taky dalo pěkně podařit :)