neděle 3. srpna 2014

Paní s lampou

Není to zas tak úplně povídka, jak se na první pohled zdá, ale spíše má představa nějaké skutečnosti. Ve škole jsme v dějepisu učili o Krymské válce a příběh Florence Naghtingalové do něj zahrnuli. Představa byla napsána někdy v červnu. :)


(Krymská válka 1853 - 1856)
Opět slunce zapadlo za obzor, setmělo se, skončil další den. Všichni, kteří tu jsou, se bojí toho, co následující den přinese. Jakou další bolest a utrpení. Jako kdyby už netrpěli dost, jako kdyby zranění za války bylo nic, pouhé nic, jako kdyby to byla každodenní rutina a tou se skutečně den po dni stává. Do tábora každý den přichází stále další a další vojáci se zraněním, ale nikdo odtud neodchází. A když už ano, tak většinou na selhání srdce nebo jiných orgánů. Nikdo tu nechce být, nikdo nechce být mimo dějiště války. Na místě, kde to páchne dezinfekcí, potem, močí, zvratky a rozkladem. Ten puch přímo vhání slzy do očí. Na místě, kde je tolik mužů s různými druhy chorob, které e mohou přenést z jednoho na druhého.
Sice tato místa, jako toto, slouží jako polní lazarety, nemocnice, ale ve skutečnosti se tu téměř nikdo nevyléčí, ve většině případů následkům zranění podlehnou. Polní lékaři se sice ze všech sil snaží, ale téměř nikoho udržet naživu nedokážou. Úmrtnost je vysoká, vyšší, než by měla být.
A pak přišel zázrak v podobě anděla. Byla jím Florence Naghtingalová.
Byla to přísná a vážená paní.
V lazaretu, který ji přidělili, zavedla nová, a velice přísná, pravidla. Spoustu zraněných vojáků se k ní chovalo hrubě, jelikož se jim moc nelíbilo, jak jsou omezováni, a navíc ženou. Florence Naghtingalová ale věděla, že je to potřeba, a tak urážky ignorovala s hrdě vztyčenou hlavou dohlížela na dodržování pravidel.
Měla velice dobré znalosti v oblasti lékařství a proto dokázala vojákům zašívat rány tak, aby se jim do nich nedostala infekce. Dokázala srazit teplotu několika trpícím z blouznění. Vytahovala kulky z těl a narovnávala zlomeniny. Po pár týdnech se většině vojáků vrátila barva zpět do tváří, naříkání během dlouhých nocí bylo tišší. Vojáci, kteří se k Florence Naghtingalové dřívě chovali hrubě, na ni nyní hleděli s respektem.
Nyní každý voják už věděl, že má velkou šanci se vrátit do války, nebo alespoň k rodině. O hodně větší šanci než předtím, kdy je ještě léčili, pokud se tomu tak dá říci, polní lékaři, kteří nedbali na ošetřovatelské a hygienické zásady.
Každý získal nějakou tu naději, že se bude moci znovu shledat s rodinou, nebo padne v boji za svou vlast, v níž se narodil a v níž vyrůstal.
Každého večera, když se vojáci ukládali ke spánku, Florence Naghtingalová všechny obešla s lampou v ruce a všem říkala, že to jednou bude nakonec dobré, že se z polního lazaretu jednou dostanou zdraví.

Díky té lampě ji mnozí říkávali Paní s lampou.

7 komentářů:

  1. Áha, zajímavé :D nevím co jiného říct :D prostě zajímavé :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prostě jedním slovem. :D Ale i tak díky. :)

      Vymazat
    2. jen nevím jak přesně se vyjádřit :D

      Vymazat
    3. Je to takový zvláštní, nudný a nezajímavý. Tak nějak by se to dalo popsat. :D

      Vymazat
  2. To je úžasný, hlavně ten konec. Škoda, že nebude pokráčko, brala bych ho :)...

    OdpovědětVymazat
  3. Zajímavá a dobře napsaná povídka :) Těším se na nějakou další tvoji tvorbu :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj. :)
    Začala jsem blog kam píšu vlastní povídky (Eroticko romantické) tak i ff povídky.
    Byla bych moc ráda, kdyby ses se tam podívala a třeba se ti něco zalíbí. Moc děkuju a omlouvám se za spam.

    Mimochodem povídky byla skvělá. Konec byl asi nejlepší a pokráčko by se na to taky dalo pěkně podařit :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář :)