Tak jo, konečně jsem se dostala k tomu, abych povídku opsala do PC. :D Je to moje první povídka psaná na způsob vyprávění. Doufám, že se bude líbit. ;)
Zlatá brána
Adam Dvořák z města zvané Havlíčkův Brod je rozený
cestovatel. Už od pěti let, kdy poprvé uviděl globus, chtěl nahlédnout do
každého zákoutí světa. Chtěl vylézt na Mount Everest, shlédnout pyramidy
v Gíze, zaplavat si v mrtvém moři či projít se po velké čínské zdi.
Když pak Adam šel do školy, učitel na zeměpis ho neustále
chválil, protože Adam měl na všechny jeho otázky nějakou odpověď. Adama zeměpis
bavil, jelikož se stále dozvídal nové a nové věci o světě. Několikrát šel po
škole za panem Mülerem – takto se ten učitel zeměpisu jmenoval – a hodiny si
povídali o způsobu života na jiných kontinentech. V těchto chvílích byl
Adam skutečně šťastný. Dělal to, co ho bavilo a dělal to rád.
Jednoho dne pan Müler přinesl Adamovi ukázat několik fotek
z různých míst na světě.
Socha svobody v New Yorku. Eifellova věž v Paříži.
Vatikán v Itálii. Opera v Austrálii. Chrám Vasila Blaženého
v Rusku, Tádž Mahál v Indii, Braniborská brána v Berlíně a
spousta dalších. Adama fotky uchvátili, hleděl na ně s obdivem, považoval
je za cennost.
Ze všeho se mu nejvíce zalíbil nejdelší most světa, Golden
Bridge v San Francisku. Jeho velkolepost i konstrukce mu vzali dech. Adama
hned pohltila touha na mostě stát. Nic na světě ho nelákalo víc, než tento
most. Kam se hrabou pyramidy, velká čínská zeď či Aztézské město?
Pan Müler dovolil Adamovi si obrázek mostu Golden Gate si
nechat. Tolik ho těšil jeho zájem o svět a jeho nadšení sdílel. Nejen proto se
vyučil učitelem v oboru zeměpisu. Také měl stejné touhy jako jeho student
i stejně silné.
Adam byl z daru pana učitele Mülera velmi nadšený a
fotografii mostu Golden Gate si zarámoval a dal na noční stolek vedle postele,
aby se na ni mohl dívat každý večer před usnutím a každé ráno po probuzení.
Rodiče a sourozenci Adamovu závislost nechápali, ale
tolerovali ji. I ve škole se mu kvůli tomu spolužáci vyhýbali. Až na jednu
drobnou dívky s dlouhými, černými vlasy spletených ve dvou copech.
Jmenovala se Rebeka a byla Adamovým jediným přítelem. Byli si blízcí, jako
bratr a sestra.
Když Adamovi a Rebece dosáhlo osmnácti let, začali střádat
peníze na návštěvu neznámého kontinentu. Tolik se oba těšili, tolik se snažili
si nastřádat tolik peněz, aby mohli letět co nejdříve. Brali všemožné brigády,
vyhrabali všechny své úspory a bez ostýchavě přijímali peněžní dary od
příbuzných.
A pak, jednoho dne na jaře, už potřebnou částku měli
naspořenou. Už hledali vhodný termín, kdy na americký kontinent letět.
Byli připraveni do posledního detailu, tolik byli natěšení.
Ale pak, v roce 1968 uzavřeli hraniče republiky a
zabránili tak Adamovi a Rebece splnit si svůj sen.
Tolik zoufalí byli, tolik slz bylo prolito, tolik nadávek
bylo vyřčeno a nejen jejich srdce byla zlomena, o šanci splnit si sen přišlo
několik desítek dalších lidí.
Jak krutá léta, když komunisté omezovali svobodu občanům Československa,
ubíhala, Rebeka přestávala věřit, že se na Golden Gate někdy podívá, naději
ztrácela každý rok kousek po kousku, až naděje vymizela úplně a Rebeka začala
pociťovat touhu k něčemu jinému. Toužila založit rodinu a mít své děti.
Zatímco Adamova naděje neustále přetrvávala, ne nadarmo se
říká, že naděje umírá poslední. Ale už také přestával doufat s ubíhajícími
lety, ale jeho naděje přetrvala navěky.
I Adam musel mít nějaký život, nějaký zdroj obživy, a proto
šel na vysokou školu, po čtyřech letech získal vytoužený diplom a mohl dostat
místo učitele zeměpisu na základní, střední i vysoké škole. Místo učitele
nakonec získal na univerzitě v Hradci Králové a práce ho bavila. Bylo pro
něj odměnou předávat své vědomosti mladší generaci.
Doba, ve které Adam žil, byla krutá a temná. Člověk nebyl
svobodný. Bylo hodně lidí, kteří té době vzdorovali, vzdor ale nebyl dostatečně
silný, aby vládu komunistické strany prolomil.
Když bylo Adamovi jednačtyřicet let a v roce 1987 začalo
stoupat napětí mezi komunisty a veřejností, se Adam postavil na stranu
veřejnosti a začal se aktivně účastnit všech akcí namířených proti
socialistické vládě. Stal se jedním z hlavních hlasatelů na radiové
stanici, která působila nelegálně. Psal do spoustu novin a časopisů protistátní
články. Pravidelně se účastnil velkých demonstrací a to se mu ošklivě
vyplatilo.
Psal se 17. Listopad roku 1989. Dlouho očekávaná akce se měla
uskutečnit toho večera. Ráno po sedmé hodině ranní se Adam rozloučil se svojí
ženou Annou a dětmi Kateřinou a Matějem. Na královéhradeckém nastoupil na vlak
směr Praha. V Praze se připojil ke svým přátelům a k večeru se vydali
na Václavské náměstí, kde měla proběhnout, dle předpokladů, demonstrace jako
každá jiná.
Ale to, co se ve skutečnosti stalo, bylo nad očekávání všech.
Byl už pozdní večer, ale v ulicích hlavního města bylo
pořád živo, jako ve dne. Odpůrci komunistického režimu procházeli ulicemi s transparenty.
Lidé si takové akce užívali, protože veřejně dávali najevo svou nespokojenost.
Úderem desáté hodiny večerní vtrhly do ulic noční Prahy vojáci za cílem
potlačit odpor. Odpůrci se ale nevzdávali, nenechali se zatlačit na ústup a tak
začal boj. Vojáci se nebáli na demonstranty použít obušky a několika z nich
způsobit zranění. Demonstranti se však nevzdávali, byli odhodlaní vybojovat si
svobodu.
Pá lidí zraněním obušků podlehlo. A mezi nimi i Adam Dvořák z Havlíčkova
Brodu, který tolik toužil poznat celý svět.
***
Rebeka, Adamova dlouholetá kamarádka, věděla co má po smrti
svého kamaráda udělat. Když po listopadové demonstraci, která dostala název Sametová revoluce, komunistický režim
padl a hranice ČSR byli otevřeny, Rebeka si vyžádala Adamovo mrtvé tělo spálit
a jeho popel střežila jako oko v hlavě.
Psal se říjen roku 2007, Rebeka vzala svého čtrnáctiletého
vnuka Lukáše a urnu s Adamovým popelem a poprvé v životě vyjela za
hranice své rodné země. Zamířila na americký kontinent do San Franciska v Kalifornii,
přímo k Adamovu vysněnému mostu Golden Gate.
,,Páni,“ tak Rebeka reagovala, jakmile ho spatřila. Jakmile
spatřila most, který léta toužila vidět na vlastní oči. I Lukášovi, který jel s babičkou
víceméně z donucení, to taky vyrazilo dech.
Zrovna zapadalo slunce za obzor a Rebeka, šťastná z této
chvíle i zároveň smutná toho, že tady s ní
nemůže být Adam, otevře urnu, nakloní se přes zábradlí mostu a urnu otočí dnem
vzhůru. Popel začne padat dolu, do vody pod mostem a zachytává se na hladině
Sanfranciské zátoky a po proudu odplouvá pryč, do tichého oceánu. Rebeka zavře
oči a přemýšlí o svém dávném kamarádovi.
,,Tak se ti ten sen splnil, Adame, doufám, že ať jsi, kde
jsi, jsi konečně šťastný,“ zašeptá do větru a nad vzpomínkami jí z oka skápne
nejedna slza.
<3 dokonalé <3 prostě dokonalé <3 pár slz sem taky na konci neudržela <3 prostě dokonalé <3
OdpovědětVymazatDěkuju moc. <3 <3
VymazatNení za co =)
Vymazat