pátek 9. května 2014

Modrá kukadla

Povídka o Kolovi a April pro Lucii Winnerlichovou. Doufám, že se bude líbit. ;)



Modrá kukadla
(Z pohledu Kola)
Byla pozdní, letní vlahá noc. Mám za sebou velice dlouhý den a začínám pociťovat hlad, spaluje mě touha po zabití. Jdu dál a snažím se ten hlad a tu touhu nevnímat, nechci mít na svědomí další oběť, dalšího nevinného člověka. 
Jdu ulicí osvětlenou jen svitem měsíce, který je dnes v úplňku, až se dostanu na náměstí, které osvětlují pouliční lampy, které vydávají oranžové světlo. Je už velice pozdě, a tak se nedivím, že náměstí je až na jednu postavu liduprázdné.
K té postavě, stojící u fontány s nádhernými chrliči, zamířím. Když je dostanu blíže, zjišťuji, že je to dívka nevelkého vzrůstu s dlouhými, černými vlasy, dlouhém karmínově červeném kabátě. Když k ní dojdu na pár metrů, dívka asi zaslechne mé kroky, protože se otočí a já mohu pohlédnout do její tváře. Kulatý obličej, drobný nosánek, plné rty a velká modrá kukadla. Zapojím svůj sluch a slyším, jak se dívce srdce rozbuší strachem. Netuším, čím jsem ji mohl vyděsit, ale asi to bude strach z toho, že neví co ode mě, coby neznámého muže, očekávat. Sám si nejsem jist, zda pro ni představuju nebezpečí nebo ne.
,,Co tu děláš tak pozdě?“ promluvím, aniž by jsem si to uvědomoval. Dívce začalo tlouci srdce ještě rychleji.
Jelikož se nedočkám odpovědi, přejdu k ní blíže. Ta dívka o svou šanci přišla a druhou už nedostane. To je mé pravidlo: Nedávám druhé šance.
Dívce se zpříma zahledím do očí a s vírou zašeptám. ,,Nebraň se tomu, co budu dělat. Jen se tomu poddej.“ Dívčiny modré kukadla se zastřou a já vím, že mé schopnosti neselhali.
Přistoupím k ní blíže a hladově ji políbím, dívka mi polibky bez zaváhání začne oplácet. Po chvíli se z jejích rtů přesunu na krk. Odhalím svou pravou tvář, oči podlité krví a lačné špičáky, a své zuby jí zaryju do krku. Zasténám a dívka také. Po chviličce se ale odtrhnu, nějaká neznámá síla mi zabraňuje pít dál, nechci jí ublížit. Olíznu si rty a zahledím se do dívčiných očí.
,,Jak se jmenuješ?“ říkám a zároveň odolávám touze ji znovu políbit.
,,April,“ zní dívčina odpověď. Velice neobvyklé, ale přesto krásné jméno. Krásné jako její oči modré jako mořská voda. A v tuto chvíli se rozhodnu. V tuto chvíli poruším jedno z mých nejpřísnějších pravidel, dám té dívce, April, druhou šanci, aniž by jsem si uvědomoval důvody, z nichž to dělám.
Pomocí zubů si roztrhnu kůži na zápěstí a ránu přiložím k Aprilininým rtům. Bez zaváhání začne pít a já s ohromením sleduju, jak se rána na jejím krku hojí.

,,ještě jednou se uvidíme,“ zašeptám jí později do ucha, vtisku jí malý polibek na uzdravený krk a zlomím ji vaz.

4 komentáře:

Děkuji za každý komentář :)