Další básnička a můžu říct, že je trochu depresivní (a moc dlouhá).
Byl podzimní
říjen,
Den to byl
chladný a deštivý.
Za okny
pršelo a blýskalo se jen,
A zvuk hromů
byl děsivý.
Krev v žilách
tuhla.
Mladá dívka
v podkroví,
S panenkami
si hrála.
Pocítila
osamění,
V návrat
otce doufala.
Bála se.
Byla doma,
osamocená.
Otec prý
musel odejít kamsi.
Ze samoty
začínala být vyděšená.
Chtěla otce
zpátky,
Ve své
blízkosti.
Už odbila
sedmá hodina večerní.
Otec ještě
nevrátil se.
Dívka začala
myslet na nejhorší,
Strach začala
pociťovat více.
Krev v žilách
jí tuhla.
Pak ozvalo
se na dveře bušení.
Dívce srdce
poskočilo,
Měla zlé
tušení.
Venku
zahřmělo
A blesk k zemi
sjel.
Dívka
přemýšlí,
Kdo to asi
být může?
Odhodlá se a
ke dveřím vykročí.
Dveře se
strachem otevře.
Za nimi stojí
muž.
Muž tam
stojí a vyčkává,
Výraz ve
tváři má tvrdý.
Klobouk a
kabát k zemi má.
Kdo to asi
jen může být?
Pak muž
promluví,
Na otce ptá
se.
Dívka
odpoví,
Že musel
odejít, naléhavě.
Muž
přikývne.
,, Můžu tu
na něj počkat?“
Zní dotaz
další.
Dívka hlavou
zavrtí,
Že přijít má
jindy.
Muž ale
neodejde.
Naopak.
Jde dál do
domu.
Dívčin
strach narůstá.
Velice prosí
k bohu,
Ať muž
odejde, zkrátka.
Ten se ale
nehne.
První slza
skápne,
Z oka dívčiného.
Muž zasměje
se krátce,
V jeho hlase
je cosi zlověstného.
Krev v žilách
tuhne.
,, Běžte
pryč, pane,“
Dívka zoufale
prosí.
On říká, že
ne.
Dívce z oka
vyteče slza další.
A zase
další.
Muž usedne
do křesla
A na dívku
se zaujetím hledí.
Dívka doufá,
že se spletla
A že
nebezpečí nehrozí.
Jak zmýlila
se.
Minuty
pomalu ubíhají.
Muž mlčí a
dívka též.
Otec se
stále nevrací.
Muž začíná
být netrpělivý a dívka taktéž.
Dveře bouchnou.
Dívčin otec
se vrátil.
Dívce
strachem poskočí srdce.
Muž z křesla
vyskočil.
K otci přejde
tiše, hladce
A promluví.
Mluví o
dluzích, o vyrovnáních.
Dívka jim
nerozumí, nechápe.
Otec s neznámým
mužem nesouhlasí.
Hádka trvá
krátce,
Opravdu krátce.
Muž dýku
zpoza kabátu vytáhne,
Otcovi oči
se zděšením rozšíří.
Muž k otci
ruku vztáhne
A dýku do
něj zaboří.
Do srdce.
Dívka po
dechu zalapá,
Otcovi oči
rozšíří překvapení.
Otec na
kolena padá,
Muž odejde
bez rozloučení,
Bez jediného
slova.
Dívka k otci
vyběhne,
Oči pláčem
má zmáčené.
K otci si
přiklekne,
Srdce jí
tluče jako smyslů zbavené.
Krev v žilách
jí ztuhla.
,, Otče,
prosím, neopouštěj mě.“
Dívka nemůže
zadržet pláč.
Však, divit
se jí nemůžeme.
Už přišla i
o matku však.
A teď nemá
nikoho.
Matka jí
umřela,
když malá
byla.
Proč vlastně,
nikdy se nedozvěděla.
Prý že byla
moc malá.
Ale teď už
není.
Naposledy
stiskla otcovu ruku,
Do jeho očí
modrých pohlédla,
Nechala jeho
duši odletět,
A sama oči
zavřela.
Nechala se
unášet vzpomínkami,
Na ty časy
přenádherné,
Vzpomínky začali
se mísit s myšlenkami
A dívka
ztratila ponětí o světě.
O světě
skutečném.
Ztratila se
ve víru svých vlastních myšlenek,
Vzpomínek a
světě fantazie,
Tu je ježek,
Tu je
galaxie.
Plná hvězd.
Nechala se
fantazii pohltit
a už z ní
nikdy nevyšla.
O svůj život
přišla
a vrátit se
nechtěla.
Neměla proč.
To je tak dokonalá básnička <3 Jsi úžasná <3
OdpovědětVymazatDěkuju moc. <3
OdpovědětVymazatnení za co =)
OdpovědětVymazat