Krev v žilách tuhla

Další básnička a můžu říct, že je trochu depresivní (a moc dlouhá).

Byl podzimní říjen,

Den to byl chladný a deštivý.

Za okny pršelo a blýskalo se jen,

A zvuk hromů byl děsivý.

Krev v žilách tuhla.

Mladá dívka v podkroví,

S panenkami si hrála.

Pocítila osamění,

V návrat otce doufala.

Bála se.

Byla doma, osamocená.

Otec prý musel odejít kamsi.

Ze samoty začínala být vyděšená.

Chtěla otce zpátky,

Ve své blízkosti.

Už odbila sedmá hodina večerní.

Otec ještě nevrátil se.

Dívka začala myslet na nejhorší,

Strach začala pociťovat více.

Krev v žilách jí tuhla.

Pak ozvalo se na dveře bušení.

Dívce srdce poskočilo,

Měla zlé tušení.

Venku zahřmělo

A blesk k zemi sjel.

Dívka přemýšlí,

Kdo to asi být může?

Odhodlá se a ke dveřím vykročí.

Dveře se strachem otevře.

Za nimi stojí muž.

Muž tam stojí a vyčkává,

Výraz ve tváři má tvrdý.

Klobouk a kabát k zemi má.

Kdo to asi jen může být?

Pak muž promluví,

Na otce ptá se.

Dívka odpoví,

Že musel odejít, naléhavě.

Muž přikývne.

,, Můžu tu na něj počkat?“

Zní dotaz další.

Dívka hlavou zavrtí,

Že přijít má jindy.

Muž ale neodejde.

Naopak.

Jde dál do domu.

Dívčin strach narůstá.

Velice prosí k bohu,

Ať muž odejde, zkrátka.

Ten se ale nehne.

První slza skápne,

Z oka dívčiného.

Muž zasměje se krátce,

V jeho hlase je cosi zlověstného.

Krev v žilách tuhne.

,, Běžte pryč, pane,“

Dívka zoufale prosí.

On říká, že ne.

Dívce z oka vyteče slza další.

A zase další.

Muž usedne do křesla

A na dívku se zaujetím hledí.

Dívka doufá, že se spletla

A že nebezpečí nehrozí.

Jak zmýlila se.

Minuty pomalu ubíhají.

Muž mlčí a dívka též.

Otec se stále nevrací.

Muž začíná být netrpělivý a dívka taktéž.

Dveře bouchnou.

Dívčin otec se vrátil.

Dívce strachem poskočí srdce.

Muž z křesla vyskočil.

K otci přejde tiše, hladce

A promluví.

Mluví o dluzích, o vyrovnáních.

Dívka jim nerozumí, nechápe.

Otec s neznámým mužem nesouhlasí.

Hádka trvá krátce,

Opravdu krátce.

Muž dýku zpoza kabátu vytáhne,

Otcovi oči se zděšením rozšíří.

Muž k otci ruku vztáhne

A dýku do něj zaboří.

Do srdce.

Dívka po dechu zalapá,

Otcovi oči rozšíří překvapení.

Otec na kolena padá,

Muž odejde bez rozloučení,

Bez jediného slova.

Dívka k otci vyběhne,

Oči pláčem má zmáčené.

K otci si přiklekne,

Srdce jí tluče jako smyslů zbavené.

Krev v žilách jí ztuhla.

,, Otče, prosím, neopouštěj mě.“

Dívka nemůže zadržet pláč.

Však, divit se jí nemůžeme.

Už přišla i o matku však.

A teď nemá nikoho.

Matka jí umřela,

když malá byla.

Proč vlastně, nikdy se nedozvěděla.

Prý že byla moc malá.

Ale teď už není.

Naposledy stiskla otcovu ruku,

Do jeho očí modrých pohlédla,

Nechala jeho duši odletět,

A sama oči zavřela.

Nechala se unášet vzpomínkami,

Na ty časy přenádherné,

Vzpomínky začali se mísit s myšlenkami

A dívka ztratila ponětí o světě.

O světě skutečném.

Ztratila se ve víru svých vlastních myšlenek,

Vzpomínek a světě fantazie,

Tu je ježek,

Tu je galaxie.

Plná hvězd.

Nechala se fantazii pohltit

a už z ní nikdy nevyšla.

O svůj život přišla

a vrátit se nechtěla.

Neměla proč.