Vzpomínka na 14. listopad

Další Klaroline povídka. Doufám, že se bude líbit. ;)

Vzpomínka na 14. Listopad

Je 14. Listopad, nejsmutnější den v roce, alespoň pro mě, protože 14. Listopad mi připomíná den, kdy jsem o ni přišel. Kdy jsem ji viděl uvadat a chladnout v mém náručí, kdy jsem viděl její oči jak ztrácejí svůj původní lesk a jiskru, kdy jsem slyšel jak její srdce přestává úder po úderu tlouci. Ten den jsem přišel o dívku, která jako jediná ve mně dokázala vzbudit city jako je láska, pochopení i soucit. Ten den svět přišel o čistou duši. V ten den nás opustila Caroline Forbesová. Mladá, blonďatá, ambiciózní upírka. Ta dívka mi tak učarovala, ta mě kdovíjakým způsobem donutila vidět svět v jiném světle, aniž by si to sama uvědomovala. Na 14. Listopad před sedmnácti lety nerad vzpomínám, ale přesto si to vzpomínku v hlavě neustále přehrávám.

***

Je krásný podzimní večer. 14. Listopad. Jdu po ulici osvětlenou pouličními lampami bok po boku vedle Caroline. Fouká studený vzduch, noci už začínají být chladné. Po nohama nám šustí suché, spadané listí.

,,Klausi, co máš v plánu dělat, když nebezpečí v podobě hybridních čarodějek jsou už zažehnána?“ ptá se mě Caroline.

,,Ještě nevím,“ odpovím upřímně a dodám. ,,A co ty?“

,,Chtěla bych cestovat. Prohlédnout si celý svět, ale nejvíce mě však láká Evropa.

,,Hmmmm,“ zamručím souhlasně. Evropa je skutečně nádherná. Plná vzpomínek na minulost, dokonalé architektury, nádherného prostředí i dokonalých jazyků.

,,Zajímavé plány do budoucna,“ podotknu. ,,A máš v plánu cestovat sama, nebo ještě s někým?“

,,To nevím, Klausi, ale ráda by jsem to dobrodružství s někým sdílela.“ To je pravda, však na nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne.

,,A s kým by jsi chtěla to dobrodružství sdílet?“ Caroline na mě pohlédne a ušklíbne se. Až moc dobře ví, jak jsem to myslel.

,,Klidně s kýmkoliv, klidně i s nenapravitelným původním hybridem.“ Rozesměju se.

,,Klidně. Tvojí nabídku přijímám,“ říkám pořád se smíchem.

,,Hej!“ oboří se na mě Caroline. ,,Já to nemyslela jako pozvání!“

,,Ale myslela,“ opáčím.

,,Ne, ne,“ odporuje Caroline, to už se smějeme oba. Miluju její zvonivý smích a její úsměv při něm. Jen díky tomu smíchu se svět rozjasní, naplní se štěstím.

Ale pak. Caroline vyjekne bolestí a její obličej se zkřiví bolestnou grimasou a údivem.

,,Caroline!“ Nechápu co se děje. Co se s Caroline může dít. Najednou Caroline začne proti mně padat a já ji zachytím, aby nespadla na zem. Klesnu při tom na kolena. Teď už zjišťuju, co se stalo. Caroline trčí ze zad dřevěný kůl. Kůl, který ji zabíjí.

,,Klausi…“ vydechne Caroline s vypětím posledních sil.

,,Caroline… prosím.“ Z oka mi skápne první slza a já vím, že není tou poslední.

,,Prosím, procestuj celý svět za mě. Pro mě, kvůli mně,“ vydechne Caroline své poslední přání. Já se vzmůžu  jen na přikývnutí a slzy mi z očí začínají téci proudem, které zmáčejí Carolininy šaty žluté barvy, které se zbarvují do ruda. Začínají být rudé od krve.

,,A Klausi, najdi si někoho, koho budeš milovat a kdo bude milovat tebe,“ říká ještě Caroline.

,,Caroline, sama víš, že nikdy nebudu nikoho milovat tolik jako tebe,“ opáčím, ale Caroline tyto slova neslyšela. Před pár vteřinami jí přestalo tlouci srdce a ty slova už nestihla zaslechnout. Přestalo ji tlouci srdce a její kůže ztemněla. Její oči, kdysi plné jisker radosti, nyní na mě chladně hledí. Kůže, která ještě před chvílí hřála, je teď chladná jako led.

,,Sbohem Caroline,“ zašeptám se slzami v očích. Zvednu zpoza Caroline jednu ruku a zavřu jí oči. Teď vypadá, jako kdyby spala, jako kdyby si jí vzal jen pouhý spánek a ne krutá smrt.

***

Nesnáším, ale zároveň miluju tuto vzpomínku. Před sedmnácti lety jsem ztratil kus své duše, Mé srdce se opět zahalilo temnotou a svět dostal našedlý nádech, protože ho už nikdo nedělala krásnější svým pouhým, ale přesto dokonalým, úsměvem. Jak jsem tenkráte řekl, už jsi nikdy nikoho nemiloval tolik, jako jí. Snažil jsem se dostát jejího přání, jenže nemůžu, a malou částí já ani nechci. Nemůžu, protože část srdce, kterou jsem věnoval Caroline, odešla spolu s ní a já si už nemůžu dovolit další část ztratit a nejen proto, ta věc, které se říká láska, pro mě ztratila význam.

Jak jsem jí slíbil, svůj slib jsem splnil. Navštívil jsem každé zákoutí světa. Jen a jen pro ni. Bylo to nádherné dobrodružství, ale nemohl jsem si ho pořádně užívat, když jsem věděl, že nebýt toho muže, jsem to mohl prožívat s ní. S tou, na které mi za ta léta nejvíce záleželo a proto to tolik bolí, proto to ještě bolí po těch letech, po těch sedmnácti letech.

Postaral jsem se, abych její smrt pomstil, on, ten muž, díky kterému jsem přišel o naději, trpěl a moc, tak neskutečně moc a spolu s ním i celá jeho rodina i všichni přátelé, všichni, které znal. A to, jak mě to uspokojovalo, to mstění, byl to nádherný pocit, ačkoliv nedokázal přehlušit pocity ze ztráty té dívky. Jednoho po druhém jsem je zabíjel. Každého upíra, muže, ženu, dítě, které znal. Tolik krve jsem tehdy prolil. Člověk by řekl, že to bylo zbytečné mrhání krve, ale já bych neřekl, stálo to za to.

Přejdu ke krbu s hořícím ohněm a pomocí zápalek zapálím svíčku, která stojí na krbu vedle zarámované fotky s Caroline. Je 14. Listopad, přesně sedmnáct let ode dne, kdy jsem ji ztratil. Svíčka plápolá a já si vybavím nespočet dalších vzpomínek.