Vzpomínka na 14. Listopad
Je 14. Listopad, nejsmutnější den v roce, alespoň pro
mě, protože 14. Listopad mi připomíná den, kdy jsem o ni přišel. Kdy jsem ji
viděl uvadat a chladnout v mém náručí, kdy jsem viděl její oči jak
ztrácejí svůj původní lesk a jiskru, kdy jsem slyšel jak její srdce přestává
úder po úderu tlouci. Ten den jsem přišel o dívku, která jako jediná ve mně dokázala
vzbudit city jako je láska, pochopení i soucit. Ten den svět přišel o čistou
duši. V ten den nás opustila Caroline Forbesová. Mladá, blonďatá,
ambiciózní upírka. Ta dívka mi tak učarovala, ta mě kdovíjakým způsobem
donutila vidět svět v jiném světle, aniž by si to sama uvědomovala. Na 14.
Listopad před sedmnácti lety nerad vzpomínám, ale přesto si to vzpomínku v hlavě
neustále přehrávám.
***
Je krásný podzimní večer. 14. Listopad. Jdu po ulici
osvětlenou pouličními lampami bok po boku vedle Caroline. Fouká studený vzduch,
noci už začínají být chladné. Po nohama nám šustí suché, spadané listí.
,,Klausi, co máš v plánu dělat, když nebezpečí v podobě
hybridních čarodějek jsou už zažehnána?“ ptá se mě Caroline.
,,Ještě nevím,“ odpovím upřímně a dodám. ,,A co ty?“
,,Chtěla bych cestovat. Prohlédnout si celý svět, ale nejvíce
mě však láká Evropa.
,,Hmmmm,“ zamručím souhlasně. Evropa je skutečně nádherná. Plná
vzpomínek na minulost, dokonalé architektury, nádherného prostředí i dokonalých
jazyků.
,,Zajímavé plány do budoucna,“ podotknu. ,,A máš v plánu
cestovat sama, nebo ještě s někým?“
,,To nevím, Klausi, ale ráda by jsem to dobrodružství s někým
sdílela.“ To je pravda, však na nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne.
,,A s kým by jsi chtěla to dobrodružství sdílet?“
Caroline na mě pohlédne a ušklíbne se. Až moc dobře ví, jak jsem to myslel.
,,Klidně s kýmkoliv, klidně i s nenapravitelným původním
hybridem.“ Rozesměju se.
,,Klidně. Tvojí nabídku přijímám,“ říkám pořád se smíchem.
,,Hej!“ oboří se na mě Caroline. ,,Já to nemyslela jako
pozvání!“
,,Ale myslela,“ opáčím.
,,Ne, ne,“ odporuje Caroline, to už se smějeme oba. Miluju
její zvonivý smích a její úsměv při něm. Jen díky tomu smíchu se svět rozjasní,
naplní se štěstím.
Ale pak. Caroline vyjekne bolestí a její obličej se zkřiví
bolestnou grimasou a údivem.
,,Caroline!“ Nechápu co se děje. Co se s Caroline může dít.
Najednou Caroline začne proti mně padat a já ji zachytím, aby nespadla na zem.
Klesnu při tom na kolena. Teď už zjišťuju, co se stalo. Caroline trčí ze zad
dřevěný kůl. Kůl, který ji zabíjí.
,,Klausi…“ vydechne Caroline s vypětím posledních sil.
,,Caroline… prosím.“ Z oka mi skápne první slza a já
vím, že není tou poslední.
,,Prosím, procestuj celý svět za mě. Pro mě, kvůli mně,“
vydechne Caroline své poslední přání. Já se vzmůžu jen na přikývnutí a slzy mi z očí začínají
téci proudem, které zmáčejí Carolininy šaty žluté barvy, které se zbarvují do
ruda. Začínají být rudé od krve.
,,A Klausi, najdi si někoho, koho budeš milovat a kdo bude
milovat tebe,“ říká ještě Caroline.
,,Caroline, sama víš, že nikdy nebudu nikoho milovat tolik
jako tebe,“ opáčím, ale Caroline tyto slova neslyšela. Před pár vteřinami jí
přestalo tlouci srdce a ty slova už nestihla zaslechnout. Přestalo ji tlouci
srdce a její kůže ztemněla. Její oči, kdysi plné jisker radosti, nyní na mě
chladně hledí. Kůže, která ještě před chvílí hřála, je teď chladná jako led.
,,Sbohem Caroline,“ zašeptám se slzami v očích. Zvednu
zpoza Caroline jednu ruku a zavřu jí oči. Teď vypadá, jako kdyby spala, jako
kdyby si jí vzal jen pouhý spánek a ne krutá smrt.
***
Nesnáším, ale zároveň miluju tuto vzpomínku. Před sedmnácti
lety jsem ztratil kus své duše, Mé srdce se opět zahalilo temnotou a svět
dostal našedlý nádech, protože ho už nikdo nedělala krásnější svým pouhým, ale
přesto dokonalým, úsměvem. Jak jsem tenkráte řekl, už jsi nikdy nikoho
nemiloval tolik, jako jí. Snažil jsem se dostát jejího přání, jenže nemůžu, a
malou částí já ani nechci. Nemůžu, protože část srdce, kterou jsem věnoval
Caroline, odešla spolu s ní a já si už nemůžu dovolit další část ztratit a
nejen proto, ta věc, které se říká láska, pro mě ztratila význam.
Jak jsem jí slíbil, svůj slib jsem splnil. Navštívil jsem
každé zákoutí světa. Jen a jen pro ni. Bylo to nádherné dobrodružství, ale
nemohl jsem si ho pořádně užívat, když jsem věděl, že nebýt toho muže, jsem to
mohl prožívat s ní. S tou, na které mi za ta léta nejvíce záleželo a
proto to tolik bolí, proto to ještě bolí po těch letech, po těch sedmnácti
letech.
Postaral jsem se, abych její smrt pomstil, on, ten muž, díky
kterému jsem přišel o naději, trpěl a moc, tak neskutečně moc a spolu s ním
i celá jeho rodina i všichni přátelé, všichni, které znal. A to, jak mě to
uspokojovalo, to mstění, byl to nádherný pocit, ačkoliv nedokázal přehlušit
pocity ze ztráty té dívky. Jednoho po druhém jsem je zabíjel. Každého upíra,
muže, ženu, dítě, které znal. Tolik krve jsem tehdy prolil. Člověk by řekl, že
to bylo zbytečné mrhání krve, ale já bych neřekl, stálo to za to.
Přejdu ke krbu s hořícím ohněm a pomocí zápalek zapálím
svíčku, která stojí na krbu vedle zarámované fotky s Caroline. Je 14. Listopad,
přesně sedmnáct let ode dne, kdy jsem ji ztratil. Svíčka plápolá a já si
vybavím nespočet dalších vzpomínek.
To je tak krásné <3 <3 Bože, ani jsem nemohla číst, jak mám oči zavalené slzami <3 úžasné <3 <3
OdpovědětVymazatDěkuju moc. <3 <3 Ale to s těma slzama ti noc nevěřím. ;)
VymazatNevěříš ???? Vůbec ve mě nemáš důvěru, to mě trochu uráží ..................
VymazatAle mám. ;) Jen si nemyslím, že by moje povídky mohli někoho rozbrečet. ;)
VymazatJsem citlivá =D (přijdu si horší než Elena!) =D
VymazatMoc krásné a dojemné.
OdpovědětVymazatDěkuju. :)
Vymazatsmutný ale krásný :D
OdpovědětVymazat