Dream, epilog.

A tu je konečně poslední kapitola - epilog - Dream. Doufám, že se bude líbit. ;)

Věnováno Lexi Rosses. :) Děkuji ti moc za čtení celé povídky i za podporu, kterou si mi po celou dobu dávala. <3 Mám tě ráda. <3

A když přijde na krásnou Elenu Petrovou, jeho morálnost je v koncích.

,,Eleno.“ Do místnosti vstoupí Caroline. Já vzhlédnu od knížky, do níž jsem se začetla a vidím svou kamarádku, jak si to rázuje pokojem a jak následně usedne do křesla naproti mně. Já trpělivě vyčkávám na to, co má příchozí v plánu.

,,Eleno, chtěla by jsem se podívat domů, do města, které bylo před lety mým – naším – domovem. Do Mystic Falls.“ Nevím, co si o tom myslet, nevím, jestli se chci vrátit, jestli se chci vrátit do města, kde se toho tolik stalo, kde se celý můj život obrátil vzhůru nohama. Ale je tu něco, díky čemu se rozhodnu jet. Hrob mých rodičů a přátel.

,,Caroline, to je dobrý nápad,“ řeknu nakonec a moje dobrá nálada, která při čtení knížky trochu poklesla, se opět zvedne. Caroline se potěšeně rozzáří.

,,A kdy pojedeme? A s kým?“ zeptám se ještě, musím vědět detaily.

,,Jelo by se za dva týdny. 1. Května. A jeli by i Derek a Rebekah, jela bys?“

,,Samozřejmě, že ano,“ souhlasím ráda, bude příjemné na chvíli změnit prostředí.

,,A Eleno?“

,,Ano?“ zpozorním.

,,Nechtěla by jsi jít s námi do baru? Teď. Jdou všichni.“

,,Ne děkuju,“ odmítnu. ,,Asi tu zůstanu.“ Carolinin obličej se trochu zachmuří.

,,Eleno, jestli se něco děje, mě to říct můžeš.“ Zachová se Caroline jako opravdová kamarádka a její starostlivost mě velmi potěší.

,,Ne, jsem v pohodě, jen potřebuju být sama.“ Věnuju Caroline úsměv, který ji má ujistit v tom, že jsem v pořádku. Sama jsem o tom přesvědčená. Jsem přesvědčená, že jsem v pořádku, a že jen potřebuju být sama. Zvednu se z křesla i s knížkou si sednu na pohovku, kde očekávám, že bude pohodlnější si číst.

Zezdola se ještě ozývají zvuky, ještě neodešli. Je ještě brzo, zjišťuji, když se podívám na nástěnné hodinu u krbu. Je pět hodin večer. Před úderem šesté pravděpodobně neodejdou. Já si povzdechnu a začtu se do knížky od Tolstého – Anna Karenina – v originálním znění, tedy v ruštině. Během let, co žiju, jsem se z nudy učila spoustu jazyků a jen málo si jich osvojila, mezi ně patří i ruština. Díky tomu, že jsem se ruský jazyk naučila, můžu si přečíst Annu Kareninu v originálním znění a kniha mě zaujala.

Hltám každé slovo, každou větu polykám bez dechu, strany míjí stranu a ta zase další, než se naděju, mám sto stran přelouskaných. Po velice dlouhé době už dokážu od knihy vzhlédnout a můj pohled se okamžitě stočí k hodinám nad krbem, které právě ukazují, že přesně za deset minut bude odbíjet osmá hodina večerní.

,,Páni,“ vydechnu s údivem, na téměř tři hodiny jsem ztratila pojem o okolním světě a musím uznat, že to je něco, co se mi už pěkně dlouho nestalo. Když se podívám na knihu, zjišťuji, že už mám víc jak polovinu přečtenou.

,,Páni,“ řeknu podruhé a musím se usmát. Knihu položím na noční stolek s tím, že se za chvíli vrátím a budu v četbě pokračovat.

Plná energie nabité z knížky, energeticky vyskočím z křesla a vyjdu ze svého pokoje ven. Po schodech sejdu do přízemí, kde mé první kroky směřují do kuchyně. Tam si z lednice vytáhnu pytlík krve a krev si naliju do skleničky. Tu doušek po doušku piju a cítím, jak mi nově nabytá síla prochází celým tělem a úsměv na mé tváři se rozšíří ještě víc.

,,Eleno,“ ozve se hlas z druhé části místnosti a můj úsměv mi zamrzne na rtech. Sklenice se zpola dopitou krví mi vypadne z ruky a dopadne na zem, kde se roztříští na milion kousků, které se rozletí do všech světových stran.

Svět se zastavil.

Přestalo mi tlouci srdce, hodiny přestali tikat, pták za oknem se zastavil uprostřed letu. Po chvíli se svět začne opět pomaloučku otáčet a já se pomalu otočím za hlasem. Centimetr po centimetru a pak už ho vidím. Na tváři má překvapený výraz, který svědčí o tom, že mě to nečekal, ale jinak je úplně stejný jako vždy. Stejná postava, stejný obličej, vlasy i oči. Nechybí ani jeho všudypřítomný oblek.

A já se opět musím ptát, zda je to sen, nebo skutečně realita?

Jeho rty se z výrazu překvapení pomalu změní na úsměv, který dosáhne až k jeho očím.

,,Elijahu,“ vydechnu téměř neslyšně a svět se opět dá do normálního pohybu. Mé srdce začne opět zběsile tlouci a já se k Elijahovi rozeběhnu a sevřu ho v objetí. Elijah přitiskne své ruce na mé záda a já položím hlavu na jeho rameno. Zavřu oči a vdechuju jeho vůni, kterou jsem už dlouho necítila.

,,Eleno, co tu děláš? Nečekal jsem tě tu. Myslel jsem, že jsi šla s ostatními do baru,“ řekne Elijah a dál mě hladí po zádech.

,,Chtěla jsem zůstat sama a jen si číst,“ přiznám se.

,,Aha,“ řekne Elijah bezvýrazně a odtáhne se. A mě hned začne chybět jeho blízkost. On přejde na druhý konec místnosti a až pak se ke mně otočí. Já zůstávám stát na tom stejném místě.

,,Neměl jsem sem chodit,“ říká. ,,Kdybych věděl, že tu jsi, nikdy bych sem nechodil.“ Srdce mi zamrzne. To bolí.

,,Proč?“ ptám se a můj hlas je na okraji hysterie. Elijah ale kupodivu zní klidně.

,,Eleno, je to složitější než myslíš. To by jsi nepochopila.“

,,A co když ano?“ ptám se. ,,Co když to pochopím. Zkus to. Řekni to a já to buď pochopím, nebo ne.“ Snažím se ztěžka udržet hlas na klidné úrovni, ale nejde to. Copak to jde? Po dlouhé době jsem potkala někoho, koho jsem milovala a milovat nepřestala a koho jsem považovala za mrtvého. Myslela jsem, že mě miloval také, ale je to skutečně pravda? Jak nad tím přemýšlím, jsem zmatená čím dál víc a víc.

,,Eleno, jak jsem říkal, nepochopila by jsi to, a tak prosím tě po mě nežádej, abych ti to vysvětloval.“

,,Elijahu…“ začínám, ale on mě přeruší.

,,Říkal jsem, že ne Eleno.“ Elijah trochu zvýší hlas, ale pořád to říká tak nějak zlověstně klidně. Já se odhodlám a řeknu si, že musím být silná. Elijah za ty emoce, které mi víří v těle, nestojí.

,,Ty zmlkni Elijahu! Vůbec nevíš, co chci říct!“ Také zvýším hlas a v duchu se usměju nad tím, jak klidná jsem dokázala být. Elijah otevře pusu, jako kdyby chtěl něco namítnout, ale nic z ní nevyjde a tak ji sklapne. To mi dodá více odvahy.

,,Jen jsem se chtěla zeptat, proč jsi přišel. Zapomněl jsi snad něco?“ Elijah se pousměje. Moje tvář je pořád jako z kamene.

,,Ano Eleno, přesně tak. Jen jsem něco zapomněl a chci si to vzít.“ Založím si ruce na hrudi a nasadím tázavý výraz.

,,Tak proč si to něco nevezmeš a nevypadneš odtud?“ Bolí mě to říkat, ale musím. Tuto hru nemusí hrát jenom jeden. Mám chuť mu nějak ublížit. Chci, aby trpěl stejně, jako jsem trpěla já.

,,Eleno…“ začne Elijah něžně a přistoupí ke mně blíže. Já naopak ustoupím.

,,Vezmi si to něco a vypadni!“ Musím silou vůle zadržet slzy, aby neopustili své místo a nezačali mi téci po lících.

,,Eleno…“ začne znovu Elijah a já ho opět nenechám domluvit.

,,Elijahu, prosím, běž pryč.“ Můj hlas začíná ztrácet na bojovnosti a tvrdohlavosti. První slza si najde cestu a steče mi z oka po líci.

,,Eleno…“ Elijah se nevzdává a přistoupí ke mně blíž. Já nemám sílu odstoupit a tak zůstávám na místě.

,,Ne! Elijahu… prosím… nech mě být!“ Můj hlas selhává. Snažím se do něj dát tolik síly, kolik jen dokážu, ale síla opouští nejen ten hlas, ale i mě. Přesto hlas na hrozivosti neztrácí.

,,Eleno, prosím, nech mě ti to vysvětlit.“ I Elijahův hlas ztrácí svou původní tvrdost, ale přesto je pořád ostrý jako břitva.

,,Elijahu. Před chvílí jsi říkal, že je to moc složité na to, abych to pochopila, tak mi to vysvětlení teď nenuť.“

,,Chápu tě Eleno. Ale ty zase naopak nechápeš mě. Nevíš, co pociťuju. Jakou bolest cítím.“ Jeho hlas je čím dál méně pevný.

,,To tedy opravdu nevím.“ Lež mi z úst sklouzne lehčeji, že jsem původně myslela.

Ve skutečnosti ale však trpím, a moc. Trhá mi to srdce i duši na několik kusů. Založím si ruce nahrudi a postavím se do vzdorného postoje. Avšak se mi zdá, že nejsem tak zdaleka děsivá, jak si myslím.

,,Eleno, nepokoušej se mi lhát. Vždyť víš, že to vždy poznám.“ Zatracené srdce, zandávám v duchu.

,,Já nelžu,“ opáčím bezvýrazně. ,,Nemám důvod ti lhát. To, co jsem řekla, je pravda.“ Další lež opět jednoduše sklouzne ze rtů. A Elijah pochybovačně zvedne obočí.

,,I když už nevím, jestli spoléhat na tlukot tvého srdce, přesto si myslím, že pravdu neříkáš.“ Konstatuje Elijah.

,,Jak si můžeš být tak jistý?“ vyhrknu.

,,Eleno, takové pocity jen tak nezmizí. I já jsem se o to ze všech sil snažil, ale nezbavil jsem se jich. To nejde, i když to sebevíce chceme.“ Elijah by klidně mohl lhát, to si uvědomuji, ale on takový není, on ne. Věřím mu a o to více jsem zmatenější. Když mlčím, Elijah přistoupí ke mně blíže a chytí mé ruce do těch svých. Ten dotyk mě celou rozpálí, vím, že po tomhle mu nebudu schopna odporovat. Jeho úmysly jsou však jiné, než mě zbavit zábran, ale i přesto se mé tělo uvolní.

,,Eleno, vždyť víš, že jsem tě miloval.“

Pohlédnu mu do očí a hned vím, že jsem to dělat neměla. Jeho oči mě celou tak pohlcují, nemohu se jich nabažit.

,,A milovat jsem nepřestal.“

Jeho blízkost mi neumožňuje se nadechnout, jako kdyby všechen vzduch v místnosti vtáhl do sebe. Ale i tak nemám pocit, že by jsem se dusila. Jako kdyby jeho přítomnost mi umožňovala žít bez vzduchu. Avšak vím, že jsou to šílené myšlenky, v tuto chvíli jim víc než věřím.

Ale tato iluze se hned rozplyne. Potřebuju se nadechnout a to nutně. Když se snažím nosem vtáhnout vzduch, plíce se mi ale vzduchem neplní a já mám pocit, že se dusím. Vím, že jediná výchozí možnost z této situace je, vzít si vzduch od toho, kdo mi ho sebral, a proto ho políbím.

oOoOo

Milý deníčku,

Vím, že je to tak k neuvěření, ale jsem opět šťastná. Šťastná jako nikdy dříve.

Vše se vysvětlilo a já mu odpustila. (Přiznávám se, že bych mu nedokázala neodpustit.)

Mám pocit, jako kdybych se znovu narodila a ten celý život před tím byl jenom sen.

Nelituju žádné ze svých rozhodnutí, které jsem za celý svůj život udělala. Dobrých i špatných. Protože nebýt jich, tak bych tu teď nebyla.

Nebyla by jsem v New Orleans.

S Elijahem, Dereke, Rebekah, Caroline a Klausem.

A hlavně. Nebyla by jsem tak šťastná…