A tu je konečně poslední kapitola - epilog - Dream. Doufám, že se bude líbit. ;)
Věnováno Lexi Rosses. :) Děkuji ti moc za čtení celé povídky i za podporu, kterou si mi po celou dobu dávala. <3 Mám tě ráda. <3
A když přijde
na krásnou Elenu Petrovou, jeho morálnost je v koncích.
,,Eleno.“ Do místnosti vstoupí Caroline. Já vzhlédnu od
knížky, do níž jsem se začetla a vidím svou kamarádku, jak si to rázuje pokojem
a jak následně usedne do křesla naproti mně. Já trpělivě vyčkávám na to, co má
příchozí v plánu.
,,Eleno, chtěla by jsem se podívat domů, do města, které
bylo před lety mým – naším – domovem. Do Mystic Falls.“ Nevím, co si o tom
myslet, nevím, jestli se chci vrátit, jestli se chci vrátit do města, kde se
toho tolik stalo, kde se celý můj život obrátil vzhůru nohama. Ale je tu něco,
díky čemu se rozhodnu jet. Hrob mých rodičů a přátel.
,,Caroline, to je dobrý nápad,“ řeknu nakonec a moje dobrá
nálada, která při čtení knížky trochu poklesla, se opět zvedne. Caroline se
potěšeně rozzáří.
,,A kdy pojedeme? A s kým?“ zeptám se ještě, musím vědět detaily.
,,Jelo by se za dva týdny. 1. Května. A jeli by i Derek a
Rebekah, jela bys?“
,,Samozřejmě, že ano,“ souhlasím ráda, bude příjemné na
chvíli změnit prostředí.
,,A Eleno?“
,,Ano?“ zpozorním.
,,Nechtěla by jsi jít s námi do baru? Teď. Jdou
všichni.“
,,Ne děkuju,“ odmítnu. ,,Asi tu zůstanu.“ Carolinin obličej
se trochu zachmuří.
,,Eleno, jestli se něco děje, mě to říct můžeš.“ Zachová se
Caroline jako opravdová kamarádka a její starostlivost mě velmi potěší.
,,Ne, jsem v pohodě, jen potřebuju být sama.“ Věnuju
Caroline úsměv, který ji má ujistit v tom, že jsem v pořádku. Sama
jsem o tom přesvědčená. Jsem přesvědčená, že jsem v pořádku, a že jen
potřebuju být sama. Zvednu se z křesla i s knížkou si sednu na pohovku,
kde očekávám, že bude pohodlnější si číst.
Zezdola se ještě ozývají zvuky, ještě neodešli. Je ještě
brzo, zjišťuji, když se podívám na nástěnné hodinu u krbu. Je pět hodin večer.
Před úderem šesté pravděpodobně neodejdou. Já si povzdechnu a začtu se do
knížky od Tolstého – Anna Karenina – v originálním znění, tedy
v ruštině. Během let, co žiju, jsem se z nudy učila spoustu jazyků a
jen málo si jich osvojila, mezi ně patří i ruština. Díky tomu, že jsem se ruský
jazyk naučila, můžu si přečíst Annu Kareninu v originálním znění a kniha
mě zaujala.
Hltám každé slovo, každou větu polykám bez dechu, strany
míjí stranu a ta zase další, než se naděju, mám sto stran přelouskaných. Po
velice dlouhé době už dokážu od knihy vzhlédnout a můj pohled se okamžitě stočí
k hodinám nad krbem, které právě ukazují, že přesně za deset minut bude
odbíjet osmá hodina večerní.
,,Páni,“ vydechnu s údivem, na téměř tři hodiny jsem
ztratila pojem o okolním světě a musím uznat, že to je něco, co se mi už pěkně
dlouho nestalo. Když se podívám na knihu, zjišťuji, že už mám víc jak polovinu
přečtenou.
,,Páni,“ řeknu podruhé a musím se usmát. Knihu položím na
noční stolek s tím, že se za chvíli vrátím a budu v četbě pokračovat.
Plná energie nabité z knížky, energeticky vyskočím z křesla
a vyjdu ze svého pokoje ven. Po schodech sejdu do přízemí, kde mé první kroky
směřují do kuchyně. Tam si z lednice vytáhnu pytlík krve a krev si naliju
do skleničky. Tu doušek po doušku piju a cítím, jak mi nově nabytá síla
prochází celým tělem a úsměv na mé tváři se rozšíří ještě víc.
,,Eleno,“ ozve se hlas z druhé části místnosti a můj
úsměv mi zamrzne na rtech. Sklenice se zpola dopitou krví mi vypadne z ruky
a dopadne na zem, kde se roztříští na milion kousků, které se rozletí do všech
světových stran.
Svět se zastavil.
Přestalo mi tlouci srdce, hodiny přestali tikat, pták za
oknem se zastavil uprostřed letu. Po chvíli se svět začne opět pomaloučku
otáčet a já se pomalu otočím za hlasem. Centimetr po centimetru a pak už ho
vidím. Na tváři má překvapený výraz, který svědčí o tom, že mě to nečekal, ale
jinak je úplně stejný jako vždy. Stejná postava, stejný obličej, vlasy i oči.
Nechybí ani jeho všudypřítomný oblek.
A já se opět musím ptát, zda je to sen, nebo skutečně
realita?
Jeho rty se z výrazu překvapení pomalu změní na úsměv,
který dosáhne až k jeho očím.
,,Elijahu,“ vydechnu téměř neslyšně a svět se opět dá do
normálního pohybu. Mé srdce začne opět zběsile tlouci a já se k Elijahovi rozeběhnu
a sevřu ho v objetí. Elijah přitiskne své ruce na mé záda a já položím
hlavu na jeho rameno. Zavřu oči a vdechuju jeho vůni, kterou jsem už dlouho
necítila.
,,Eleno, co tu děláš? Nečekal jsem tě tu. Myslel jsem, že
jsi šla s ostatními do baru,“ řekne Elijah a dál mě hladí po zádech.
,,Chtěla jsem zůstat sama a jen si číst,“ přiznám se.
,,Aha,“ řekne Elijah bezvýrazně a odtáhne se. A mě hned
začne chybět jeho blízkost. On přejde na druhý konec místnosti a až pak se ke
mně otočí. Já zůstávám stát na tom stejném místě.
,,Neměl jsem sem chodit,“ říká. ,,Kdybych věděl, že tu jsi,
nikdy bych sem nechodil.“ Srdce mi zamrzne. To bolí.
,,Proč?“ ptám se a můj hlas je na okraji hysterie. Elijah
ale kupodivu zní klidně.
,,Eleno, je to složitější než myslíš. To by jsi nepochopila.“
,,A co když ano?“ ptám se. ,,Co když to pochopím. Zkus to. Řekni
to a já to buď pochopím, nebo ne.“ Snažím se ztěžka udržet hlas na klidné
úrovni, ale nejde to. Copak to jde? Po dlouhé době jsem potkala někoho, koho
jsem milovala a milovat nepřestala a koho jsem považovala za mrtvého. Myslela
jsem, že mě miloval také, ale je to skutečně pravda? Jak nad tím přemýšlím,
jsem zmatená čím dál víc a víc.
,,Eleno, jak jsem říkal, nepochopila by jsi to, a tak prosím
tě po mě nežádej, abych ti to vysvětloval.“
,,Elijahu…“ začínám, ale on mě přeruší.
,,Říkal jsem, že ne Eleno.“ Elijah trochu zvýší hlas, ale
pořád to říká tak nějak zlověstně klidně. Já se odhodlám a řeknu si, že musím být
silná. Elijah za ty emoce, které mi víří v těle, nestojí.
,,Ty zmlkni Elijahu! Vůbec nevíš, co chci říct!“ Také zvýším
hlas a v duchu se usměju nad tím, jak klidná jsem dokázala být. Elijah
otevře pusu, jako kdyby chtěl něco namítnout, ale nic z ní nevyjde a tak
ji sklapne. To mi dodá více odvahy.
,,Jen jsem se chtěla zeptat, proč jsi přišel. Zapomněl jsi
snad něco?“ Elijah se pousměje. Moje tvář je pořád jako z kamene.
,,Ano Eleno, přesně tak. Jen jsem něco zapomněl a chci si to
vzít.“ Založím si ruce na hrudi a nasadím tázavý výraz.
,,Tak proč si to něco
nevezmeš a nevypadneš odtud?“ Bolí mě to říkat, ale musím. Tuto hru nemusí hrát
jenom jeden. Mám chuť mu nějak ublížit. Chci, aby trpěl stejně, jako jsem
trpěla já.
,,Eleno…“ začne Elijah něžně a přistoupí ke mně blíže. Já
naopak ustoupím.
,,Vezmi si to něco a vypadni!“ Musím silou vůle zadržet
slzy, aby neopustili své místo a nezačali mi téci po lících.
,,Eleno…“ začne znovu Elijah a já ho opět nenechám domluvit.
,,Elijahu, prosím, běž pryč.“ Můj hlas začíná ztrácet na
bojovnosti a tvrdohlavosti. První slza si najde cestu a steče mi z oka po
líci.
,,Eleno…“ Elijah se nevzdává a přistoupí ke mně blíž. Já
nemám sílu odstoupit a tak zůstávám na místě.
,,Ne! Elijahu… prosím… nech mě být!“ Můj hlas selhává.
Snažím se do něj dát tolik síly, kolik jen dokážu, ale síla opouští nejen ten
hlas, ale i mě. Přesto hlas na hrozivosti neztrácí.
,,Eleno, prosím, nech mě ti to vysvětlit.“ I Elijahův hlas
ztrácí svou původní tvrdost, ale přesto je pořád ostrý jako břitva.
,,Elijahu. Před chvílí jsi říkal, že je to moc složité na
to, abych to pochopila, tak mi to vysvětlení teď nenuť.“
,,Chápu tě Eleno. Ale ty zase naopak nechápeš mě. Nevíš, co
pociťuju. Jakou bolest cítím.“ Jeho hlas je čím dál méně pevný.
,,To tedy opravdu nevím.“ Lež mi z úst sklouzne lehčeji,
že jsem původně myslela.
Ve skutečnosti ale však trpím, a moc. Trhá mi to srdce i
duši na několik kusů. Založím si ruce nahrudi a postavím se do vzdorného
postoje. Avšak se mi zdá, že nejsem tak zdaleka děsivá, jak si myslím.
,,Eleno, nepokoušej se mi lhát. Vždyť víš, že to vždy
poznám.“ Zatracené srdce, zandávám v duchu.
,,Já nelžu,“ opáčím bezvýrazně. ,,Nemám důvod ti lhát. To,
co jsem řekla, je pravda.“ Další lež opět jednoduše sklouzne ze rtů. A Elijah
pochybovačně zvedne obočí.
,,I když už nevím, jestli spoléhat na tlukot tvého srdce,
přesto si myslím, že pravdu neříkáš.“ Konstatuje Elijah.
,,Jak si můžeš být tak jistý?“ vyhrknu.
,,Eleno, takové pocity jen tak nezmizí. I já jsem se o to ze
všech sil snažil, ale nezbavil jsem se jich. To nejde, i když to sebevíce
chceme.“ Elijah by klidně mohl lhát, to si uvědomuji, ale on takový není, on ne.
Věřím mu a o to více jsem zmatenější. Když mlčím, Elijah přistoupí ke mně blíže
a chytí mé ruce do těch svých. Ten dotyk mě celou rozpálí, vím, že po tomhle mu
nebudu schopna odporovat. Jeho úmysly jsou však jiné, než mě zbavit zábran, ale
i přesto se mé tělo uvolní.
,,Eleno, vždyť víš, že jsem tě miloval.“
Pohlédnu mu do očí a hned vím, že jsem to dělat neměla. Jeho
oči mě celou tak pohlcují, nemohu se jich nabažit.
,,A milovat jsem nepřestal.“
Jeho blízkost mi neumožňuje se nadechnout, jako kdyby
všechen vzduch v místnosti vtáhl do sebe. Ale i tak nemám pocit, že by
jsem se dusila. Jako kdyby jeho přítomnost mi umožňovala žít bez vzduchu. Avšak
vím, že jsou to šílené myšlenky, v tuto chvíli jim víc než věřím.
Ale tato iluze se hned rozplyne. Potřebuju se nadechnout a
to nutně. Když se snažím nosem vtáhnout vzduch, plíce se mi ale vzduchem neplní
a já mám pocit, že se dusím. Vím, že jediná výchozí možnost z této situace
je, vzít si vzduch od toho, kdo mi ho sebral, a proto ho políbím.
oOoOo
Milý deníčku,
Vím, že je to tak k neuvěření, ale jsem opět šťastná.
Šťastná jako nikdy dříve.
Vše se vysvětlilo a já mu odpustila. (Přiznávám se, že bych
mu nedokázala neodpustit.)
Mám pocit, jako kdybych se znovu narodila a ten celý život
před tím byl jenom sen.
Nelituju žádné ze svých rozhodnutí, které jsem za celý svůj
život udělala. Dobrých i špatných. Protože nebýt jich, tak bych tu teď nebyla.
Nebyla by jsem v New Orleans.
S Elijahem, Dereke, Rebekah, Caroline a Klausem.
A hlavně. Nebyla by jsem tak šťastná…
PERFECT <3 <3 <3 Nevím co říct <3 prostě perfektní <3
OdpovědětVymazatDěkuji za věnování <3 Elijah is back <3 je to ta nejhezčí kapitola z Dream i Mystery dohromady <3 Skvělé <3 škoda jen, že už to končí <3 =/ ale věřím, že s každým koncem, je něco nového <3 Děkuji ještě jednou <3
Děkuju. <3 <3 Jsem ráda, že se ti to líbilo, moc jsi mě potěšila. <3
VymazatA ano, s každým koncem je něco nového a taky je mi líto, že to už muselo skončit. :)
Skutečně nemáš za co, zasloužila jsi si to. <3
Taky nemáš za co <3
VymazatNaprosto bezvadné. Nějak ale nechápu, jak to že je Elijah naživu. Nemůžeš mi to ještě prosím vysvětlit?
OdpovědětVymazatVím, že tohle je nějak nedořešené a zkusím to vysvětlit v nějaké bonusové povídce. :) Nicméně, jde o to, že on se tím kolíkem nakonec nepíchl do srdce, takže ho nezabil. A protože nechtěl Eleně ublížit, utekl a vyhledal nějakou čarodějku, aby ho té kletby zbavila. To se povedlo, ale Elijah po tom, co udělal, nedokázal se vrátit, nejen aby ji znovu nedostal do nebezpeční, ale i protože se za to, jak té čarodějce podlehl, styděl.
Vymazat