Povídka na přání pro Lucii Katherine Winnerlichovou :) Vybrala jsi si Klaroline a pro mě bylo trochu těžké něco vymyslet. Nakonec jsem vymyslela toto :) Doufám, že se bude líbit ;)
*EM
Slyším
blížící se kroky. Otočím se a vidím toho, kdo dnes zachránil život nejen mě,
ale i mým přátelům. Niklause Mikaelsona. Ten, který mě miloval a myslím, že mě
milovat nepřestal. A já? Nevím, co k němu cítím. Jestli je to obyčejné
přátelství, nebo snad i láska či jenom chuť ochutnat zakázané ovoce? Jedno jsem
však věděla, třebaže jsem ho nenáviděla, poslední dobou se k němu cítím
blíže. Udělám krok k němu s otázkou:
,,Jak jsi se
sem dostal tak rychle?“
,,Už jsem byl
na cestě.“ Nakloním hlavu na stranu a pozvednu obočí. Klaus pokračuje: ,,Dostal
jsem oznámení k tvojí maturitě. Velmi rafinované.“ A vytáhne
z vnitřní kapsy svého saka obálku, kterou poznávám. Musím se usmát.
Oznámení, které zachránilo život pár lidem.
,,Předpokládám,
že čekáš peníze.“ Konstatuje Klaus s pobaveným úsměvem.
,,To, anebo
miniledničku.“ Jakmile to řeknu, uvědomím si, jakou jsem plácla blbost, ale
Klaus to nijak nerozvádí a dál pokračuje ve svém proslovu.
,,Chtěl jsem
ti nabídnout letenku první třídou do New Orleans,“ Povzdechnu si nad jeho
troufalostí, ale jeho slova mě potěší. ,,Ale věděl jsem, co by jsi odpověděla,
tak jsem zvolil něco, co určitě přijmeš.“ Tohle začíná být zajímavé, řeknu si
v duchu a Klause nepřerušuju. ,,Tyler se můžu vrátit do Mystic Falls.“
,,Cože?“ Tohle
je snad sen? Je nemožné, aby dal Tylerovi, svému sokovi, nepříteli, svobodu. To
přímo odporuje přírodním zákonům, nebo alespoň zákonům Niklause Mikaelsona.
,,Je tvou
první láskou.“ Já ho v duchu musím opravit, Tyler není ten, kdo je mou
první láskou. Je to někdo jiný, je to přeživší, Matt Donovan “poslední člověk“.
,,Já hodlám
být tou poslední, ať to bude trvat jakkoliv dlouho.“ Objasní Klaus a vyrazí mi
tím dech. Nemůžu uvěřit tomu, co právě teď řekl. Jeho troufalost mě ale
kupodivu nepřekvapí. Jsem si vědoma jeho citům vůči mně, ale jsou skutečně tak
silné, jak dává on najevo, nebo to je jen něco krátkodobého?
Pak se ale
Klaus ke mně nakloní, ale než stihnu cokoliv udělat, vtiskne mi malý polibek na
tvář a já se trochu zatřesu. Pak se odtáhne, ale jeho rty na tváři pořád cítím.
Nevím, co si o tom myslet.
,,Gratuluju
Caroline.“ Zašeptá mi do ucha a já se na znamení díků usměju.
Klaus stiskne
zuby a řekne. ,,Vypadněme odsud, než se do nás pustí dvanáct naštvaných
hybridů.“ Má pravdu, nemůžeme riskovat a tak s ním jdu. Jdu po jeho boku a
přemýšlím, co se bude dít. Nejen teď, ale i v budoucnosti. Za měsíc, či za
padesát let.
(O 62 let
později, Paříž, červenec 2074)
Opět ráno,
opět nový den. Nečekám, že bude jiný, než všechny ostatní, ale přesto ve skrytu
duše, stejně jako každý jiný den, doufám, že tentokrát se stane něco
výjimečného. Něco, co promění normální den ve výjimečný.
O dvacet
minut později jsem už připravena se vydat do města. Naposledy se prohlédnu
v zrcadle a zkontroluji stav svého oblečení. Černo-bíle pruhované tílko,
riflové šortky a černé tenisky. Během pár minut už stojím přede dveřmi a jsem
připravena jít vstříc novému dni, o němž doufám, že bude nějakým svým způsobem
výjimečný.
Říkala jsem
si, že jsem už dlouho nebyla v národní galerii-v Louvre-a proto jsem se
rozhodla zamířit tam. To místo miluju, protože to je, jako kdyby na vás dýchla
minulost, ty obrazy staré až několik století, mě nikdy neomrzí, naopak,
zamilovávám se do nich čím dál víc a víc.
Tolikrát mě
napadne, jestli nějaký z těch obrazů nekreslil Klaus. Niklaus Mikaelaon,
nejobávanější upír na světě- pardon, hybrid-, ale poslední dobou, jako kdyby se
po něm slehla zem, jako kdyby neexistoval. Když už přemýšlím nad tím, jestli
nějaký obraz není Klausův, vzpomenu si na obrázek, který mi kdysi před lety
věnoval. Na kterým jsem byla nakreslená já a vedle mě stál kůň. Tolikrát jsem
měla chuť ho zničit, ale neudělala jsem to a do teď leží v mém nočním
stolku. Občas ho někdy v noci vytáhnu a vzpomínám na Klausovi pokusy si mě
získat, a to, jak jsem mu několikrát málem podlehla. Nad těma vzpomínka se
musím usmát, jsou to radostné vzpomínky.
Mezitím už
dojdu před obrovskou skleněnou pyramidu a bez váhání vstoupím dovnitř. Vstupné
do galerie je poněkud drahé a proto ovlivním prodavače, aby po mě za lístek
nežádal peníze. O pár minut později už v ruce třímám vstupenku a stojím
v sekci neznámých umělců. Je to má nejoblíbenější. Nejenže protože tam
visí můj oblíbený obraz, ale i protože jestli někde mají být Klausovi obrazy,
bude to právě tam.
Sednu si na
lavičku před mým oblíbeným obrazem a opět ho musím obdivovat. Je na něm mírně
zvlněné moře, na němž pluje nádherná dřevěná plachetnice. Na nebi září
rozesmáté slunko. Na blankytně modré obloze je jen jediný mráček a ten je ve
tvaru srdce. Nad plachetnicí pluje jediný, osamocený racek. Obraz je tak
nádherně nakreslený, tak realistický, skoro, jako kdyby to bylo jen okno
s výhledem na moře. Když se na ten obraz usoustředím, jako kdybych to šumění
moře skutečně slyšela, pohupující se vlnky ve větru viděla a cítila čerstvý
vzduch s nádechem mořské soli.
,,Caroline
Forbesová,“ ozve se u vchodu do místnosti hlas, a přeruší tak tok myšlenek
v mé hlavě. Ten hlas poznávám. Poznávám ho až moc dobře. Otočím se za
hlasem a mé domněnky se potvrdí. Ten vysoký, modrooký muž tam skutečně stojí a
ležérně se opírá a zeď vedle vchodu. Ano, je to Klaus. Niklaus Mikaelson.
Původní upír i hybrid. Ten, který tooužil po mém srdci.
,,Niklaus
Mikaelson,“ pozdravím ho se stejným elánem, jako on mě. Klaus se uchytne a
vykročí k místu, kde sedím, načaž se vedle mě posadí.
,,Líbí se ti
tento obraz?“ ptá se s neskrývaným zájmem.
,,Ano, moc,“
odpovím upřímně.
,,Co si o tom
myslíš?“ položí Klaus další otázku. Nevím, jestli mu to mám říci nebo ne, ale
nakonec se rozhodnu, že ano.
,,Myslím si,
že malíř toho obrazu je osamělý, podle té osamocené plachetnice a racka,“ukážu
na ně a pokračuju dál. ,,Taky v něm přetrvává pravá láska,“ ukážu na ten
mráček ve tvaru srdce. ,,A je plný negativních emocí a myšlenek.“ Ukážu
tentokrát na vlnky a dodám: ,,Zatím ale málo.“ Pohlédnu na Klause a vidím, jak
na obraz, jehož malíře jsem teď odhadovala, hledí s údivem a úžasem.
,,Páni,“
vydechne a já se musím usmát. ,,To mi ještě nikdo neřekl,“ dodá ještě Klaus a
můj úsměv na rtech zamrzne, jak mi to dojde.
,,Tak počkat,
Klausi,“ obořím se na něj. ,,To jsi jako maloval ty?“ Ukážu nejdřív na něj a
pak i na ten obraz. Klaus se jen nad mou reakcí rozesměje.
,,Asi to už
taky bude,“ řekne pořád se smíchem a já ho jemně dloubnu loktem, načež se taky
rozesměju.
Chvíli
v galerii ještě zůstaneme a obdivujeme různé další obrazy a říkáme si
k nim své názory. Pak stojíme před obrazem, na němž je nakreslené velké
renesanční sídlo o kterém Klaus tvrdí, že ho sám namaloval.
,,Caroline.
Můžu tě na něco pozvat? Třeba na zmrzlinu,“ přednese Klaus dost zajímavý návrh.
A protože nechci přijít o Klausovu, kupodivu, příjemnou společnost, přání
přijmu.
,,Jistěže
můžeš Klausi. Zmrzlinu by jsem si docela ráda dala,“ odpovím upřímně. Klausův
obličej se rozzáří úsměvem. Nabídne mi rámě, já ho bez váhání přijmu a společně
vyjdeme s galerie. Cukrárna stojí nedaleko galerie, takže k ní
dojdeme během chvilky.
,,jakou si
dáš, Caroline?“ Chvíli zapřemýšlím, ale ne zas tak dlouho, tu chuť si okamžitě
vybavím.
,,Mají
mátovou s kousky čokolády?“ zeptám se. Klaus přikývne a obrátí se k prodavači.
Já se zatím posadím na lavičku ve stínu stromu. Po chvilce už vidím Klause, jak
jde směrem ke mně držíc v ruce dva kornouty se zmrzlinou. Jedna mátová s kousky
čokolády pro mě, tu mi Klaus hned předá a sedne si na lavičku vedle mě. Klaus
si vzal čokoládovou. Chvíli jen mlčky sedíme a sledujeme ruch města. Po chvilce
se ke mně Klaus otočí s dotazem:
,,Je ta
zmrzlina dobrá? Mátovou jsem ještě nikdy neměl.“
,,Jasně že je
dobrá. Je s vanilkovou moje nejoblíbenější,“ přikývnu. Klaus nadzvedne
obočí.
,,Opravdu?“
ujišťuje se a já znovu přikývnu. ,,Můžu ochutnat?“ jeho dotaz mě překvapí, ale
nedávám to na sobě znát. Navenek se usměju a přikývnu. Svůj kornout se svou
jedinečnou zmrzlinou strčím Klausovi před obličej. Klaus si lízne a zatváří se
zamyšleně.
,,No páni, ta
vůbec není špatná!“ pochválí moji zmrzlinu s obdivem. Já se rozesměju, ale
Klaus se tváří vážně, čímž mě zarazí.
,,Caroline,
už vím, jak chutná mátová zmrzlina, ale ještě nevím, jak chutnají tvé rty,“
řekne vážně a já si povzdechnu.
,,Klausi…“
,,Ne!
Caroline,“ přeruší mě Klaus. ,,Jen pro jednou, prosím.“ Nevím, jestli mám být
tvrdohlavá nebo rezignovat. Chci být tvrdohlavá, ale nějaká část mě, která se
mu chce poddat, mi v tom brání. Tak tedy nereaguju a nechám Klause, aby
rozhodl za mě. Ani mě nepřekvapí, když pak ucítím jeho rty na mých. Ale
překvapí mě to, co ten polibek s sebou nese. Hebké rty, příjemná
čokoládovo-mátová chuť.Všechny pochybnosti ohledně Klause, jako kdyby se
vypařili. Nevím, čím to, ale jakmile se Klaus po jednom lehkém polibku odtáhne,
chci víc.
,,Tak jak
chutnám?“ zeptám se abych odehnala ty chutě ho sama políbit.
,,Úžasně,“
vydechne Klaus. ,,Chci víc,“ dodá. Přikývnu.
,,Já taky,“
řeknu, ale jakmile to vyslovím, uvědomím si, že jsem reagovala špatně, ale
obavy se rozplynou, protože mě Klaus znovu políbí a tentokrát se mi už poddám.
Bezvadné
OdpovědětVymazatDěkuju :)
VymazatOH můj bože !! <3 To je opět velmi nádherná povídka ! <3 Miluji tvé jednodílné povídky <3 doufám, že brzy bude nějaká další =) <3 Jsi zlatá <3
OdpovědětVymazatDěkuju moc <3 <3 Když se ti ty jednodílné povídky tak líbí, mohla by jsem se více snažit :) Nechceš nějakou speciálně na přání? :)
Vymazata ještě jednou moc děkuju <3
Líbí mooc <3
VymazatA kdyby se ti opravdu chtělo, tak by se mi líbilo Elena&Klaus <3 =) Kdyby to šlo =)
a nemáš za co =) <3
Elena a Klaus?? Dobře, pokusím se <3
VymazatJop =D Děkuji <3 =)
VymazatNz <3 Snad to bude co nejdřív :)
Vymazat