(Praha, léto 2147)
,,Už jsi si prohlédla vše?‘‘ Elena je v Praze poprvé a je jí
naprosto fascinovaná. A ani se jí nedivím, ty krásné středověké památky člověku
vyrazí dech. Pražský hrad, Radnice, Karlův most,Nové Město Pražské, Petřín,
katedrála sv. Víta a spousta dalších. Ne nadarmo se Praze říká ,,Matka
stověžatá‘‘.
,,Myslím že ano,teď se můžeme podívat do těch Pardubic, kam jsi
chtěl.‘‘
,,Super, chci tam, protože zde byl můj dávný přítel z Ruska a
moc se mu zde líbilo. A já jsem mu slíbil, že se tam také podívám, ale ještě se
mi k tomu nenaskytla příležitost, až doteď.‘‘
(Pardubice, léto 2147)
,,Tak Elijahu, už jsme tady, kam bychom měli jít?‘‘ Stojíme na
hlavním nádraží. Rozhlížím se kolem sebe, kolem nás proudí lidi. Naproti
zahlédnu informace, vezmu Elenu za ruku, aby se mi neztratila, jenže oba se
druhému vytrhneme, jako bychom dostali ránu. Podívám se Eleně do očí a i ona
v nich má zděšení.
,,Eleno, drž se za mnou, nechci tě ztratit.‘‘ Elena přikývne a
společně se vydáme k informacím. Protože v Česku jsem už několikrát
byl, dokázal jsem se tu trochu dorozumět. Na informacích jsem pro sebe a pro
Elenu získal dodatečné informace, doporučení a plánek. Se všemi těmi papíry
vyjdeme z nádražní haly na rušné náměstí.Je to zajímavý výhled: lidé,
auta, autobusy, trolejbusy, holubi a uprostřed ryčela fontánka.
,,Eleno, navrhuju, že nejdříve půjdeme na Pernštýnské náměstí.‘‘ Elena
ke mně vzhlédne.
,,O.K. Elijahu. Je to na tobě. Jsi náš průvodce.‘‘ usměje se na mě a
já jí ten úsměv oplatím. Jdeme na nejbližší autobusovou zastávku, která je od
nádraží jen 100 metrů. Podle jízdního řádu zjištuji, že tam, kam chceme jet,
jede trolejbus č. 13. Nejbližší jede v 8:34, tedy za pět minut. Mezitím
Elenu seznámím s mým plánem.
,,Chtěl by jsem se podívat na Pernštýnské náměstí, pardubickou
Radnici, zámek, Zelenou bránu….‘‘a v tomto duchu pokračuju. Když domluvím
je Elena nadšená mými plány. Jsem rád, že můžu Eleně dělat radost. Zdá se, že
si výlet užívá. Posledních pár týdnů je ve svém živlu. Jsem rád, když ji vidím
šťastnou. Miluju ten její úsměv a oči zářící štěstím. Z myšlenek mě probere Elena.
,,Elijahu, říkal jsi, že pojedeme 13?‘‘ v tom si všimnu
přijíždějícího trolejbusu.
,,Ano, odpovím bezvýrazně, pořád zaskočený Eleniným vyrušením.
V trolejbuse označím jízdenky, které jsem předtím koupil na informacích
jednu podám Eleně. Do trolejbusu nastoupí hodně lidí, tak zůstaneme stát.
Vystoupíme na třetí zastávce a ocitáme se v centru města na tzv. Třídě
Míru. Všude jsou obchody všeho druhu a vládne zde turistický a nákupní ruch.
Když se otočíme zády ke slunci, vyskytne se nám výhled na Zelenou bránu.
Přejdeme na druhý chodník. A jdeme blíž k zelené bráně,jenže v cestě
nám stojí přechod, tak musíme počkat než naskočí zelená. Poté s ostatními
lidmi přejdeme silnici. Nacházíme se na Náměstí Republiky. Stojíme před zelenou
bránou. Na kostkované dlažbě pod nohama, vidíme znak Pardubic. Přední část
bílého koně v červeném poli. Znám ten příběh, jak se rozpůlený kůň do erbu
dostal, ale ne zas tolik, abych ho mohl Eleně odvyprávět. Spolu se rozhodneme,
že se podíváme nahoru na bránu. Chtěl jsem pokladníkovi zaplatit vstupenku ale
Elena mě předběhla a ovlivnila ho, nijak jsem její počin nekomentoval, ale
nezamlouvalo se mi to. Po schodech vystoupáme klasickou rychlostí, abychom si
to užili. Když dojdeme nahoru, přivítá nás nádherný výhled. Vidíme odtud téměř
všechny budovy z téměř celých Pardubic. Nad pardubickým nádraží vidím
letět hejno holubů a ukážu je Eleně. Opřeme se o zábradlí a v tichu
sledujeme ruch města na Pernštýnském,Bílém,Masarykově náměstí a náměstí
Republiky a na Třídě Míru. Vydržíme se dívat dlouho beze slova. Pak se Elena ke
mně otočí.
,,Děkuju Elijahu.‘‘ po jejích slovech se musím pousmát.
,,Nejenom za tohle, ale za všechno. Takhle šťastná jsem už dlouho
nebyla.‘‘
,,Jsem rád, že se ti cesta líbila.‘‘ chvíli se oba odmlčíme, ale pak
se zeptám:
,,Kde se ti nejvíce líbilo?‘‘ Elena se zahledí do nebe a je vidět že
uvažuje. Po chvilce odpoví:
,,Asi v Praze, byly tam nádherné památky a prostředí, ani hodně,
ani málo lidí. Nejvíce se mi však líbil výhled z Karlova mostu na Pražský
hrad a katedrála sv. Víta.‘‘ I mě se taky Praha moc líbí. Ale mě se zase
nejvíce líbilo Národní divadlo. Dost mě zaskočilo, že krátce po slavnostním
otevření divadlo shořelo.
Po pár minutách jsme sešli zpět dolů a vydali se dál na obhlídku
města.
(Téhož dne navečer)
Během dne jsme prošli vše, co jsem chtěl. Nyní jsme zpět na
Pernštýnském náměstí a sedíme na lavičce u morového sloupu. Už se stmělo.
,,Teď já, Elijahu.‘‘ ozve se Elena. ,,Kde se nejvíce líbilo tobě?‘‘
,,Opravdu těžká otázka.‘‘ přiznám se jí se smíchem a zapřemýšlím.
Možná to byla Paříž, nebo Benátky, nebo Praha?
,,Asi v Moskvě a v Praze, jak jsi říkala, v Praze
jsou nádherné památky, ale i tak Česká republika má velice zajímavou
historii.‘‘ usmívám se, jsem šťastný. Toto byli jedni z nejlepších
prázdnin, co jsem prožil. A to je co říct.
,,Jo to vím, Derek mi dával lekce z historie všech zemí světa.
Šílenec.‘‘ zakroutí nad ním hlavou a já se musím rozesmát. Nad našimi hlavami
zahřmí. Vypadá to na bouřku. Začínají na nás dopadat kapky, ale my se nehneme.
Pořád si hledíme do očí. Chtěl bych ji políbit, ale vím že to nejde. Má
nádherné hnědé oči a úsměv. Kapičky deště ji stékají po obličeji. Zvednu ruku a
zastrčím její neposedný mokrý pramen vlasů za ucho, neodolám a přejedu ji rukou
po tváři. Ruku stáhnu, Elena se nakloní a naše rty se setkají. Chtěl jsem
zůstat silný a odolat emocím vůči Eleně, jenže polibek zbořil veškeré zábrany.
Nemohl jsem odolat, teď už ne. Na zkoušku jsem ji polibek oplatil. Její rty
chutnali jako třešně. Byl to krásný pocit, ale nemohl jsem mu to udělat.
,,já nemůžu, omlouvám se, ale nemůžu. Kol je můj bratr.‘‘ zavřu oči,
dělám to nerad a trhá mi to srdce.
,,Já vím Elijahu.‘‘
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za každý komentář :)