(Paříž, jaro 2147)
Nyní sedíme s Elenou v pařížské kavárně a povídáme si. Už
jsme byli v Dublinu, Londýně, Londýně, Birminghamu, Versailles. Nyní jsme
v Paříži a pak se chystáme navštívit i Berlín, Hamburk,Amsterdam,Madrid,
Barcelona a spoustu dalších evropských měst. Dokud v létě neskončíme
v České Republice v Pardubicích a ještě před koncem prázdnin se
vrátíme zpět do New Orleans.
Mlčíme a díváme se velkými okny na pařížské náměstí. Když si už
začínám myslet, že už mlčíme příliš dlouho, se Eleny zeptám:
,,Nestýská se ti už po přátelích v New Orleans?‘‘ Elena se ke
mně otočí, na chvíli se zamyslí a potom odpoví:
,,Elijahu, žiju už dlouho, sice ne tak dlouho jako ty, ale i přesto
tak dlouho, abych dokázala několikatýdenní odloučení od přátel vydržet
bezestesku. Nemysli si že jsem bezcitná. Žiju už tak dlouho že už jsem přišla o
tolik přátel a členy své rodiny. Každý den, každou minutu na ně myslím a hodně
mi chybí. Chybí mi víc, než přátele, o které jsem přišla nedávno. Skoro každý
večer otevřu své fotoalbum a ponořím se do vzpomínek na ty doby, kdy byl život
o tolik jednodušší, když jsem byla ještě člověkem, když jsem ani neměla
sebemenší ponětí o nadpřirozenu.‘‘ Její řeč mě dojme. Jasně si vybavuju její
přátele a bratra, ale s jejími adoptivními rodiči jsem se nesetkal. Eleně
z té doby zůstala jen Caroline. Ale i já, Rebekah a Klaus. Nevím, jestli
nás mohu považovat za její přátele. Když se jí a jejím přátelům, moji
sourozenci a rodiče snažili ublížit, ale i já ji tenkráte zradil a dodnes se za
to stydím. Já si na svůj lidský život moc dobře pamatuju, ač už je tu několik
století zpět. Lidé po několika letech zapomínají, ale já ne a myslím, že Elena
také ne. Elena vždy měla, a má i nyní, dobré srdce. Její soucit je velký dar,
který si zaslouží. Chtěla obětovat svůj život, aby chránila svoji rodinu a
přátele, a to vyžaduje velkou odvahu a sílu. Vystavovala je velkému nebezpečí,
protože je dvojnicí. Krásná jako Tatia a Katerina, které jsem miloval. Tatia už
několik staletí nežije a Katerina se bůhvíkam ztratila.
,,Chápu tě, Eleno, také jsem v podobné situaci. Pamatuju si
tvůj soucit…‘‘ Elena mě s úsměvem přeruší:
,,Tvůj soucit je dar,Eleno. Nos ho vždy při sobě.‘‘ Jsem překvapený,
že si to pamatuje.
,,Já na ten dopis nezapomněla,
byl to jeden z nejkrásnějších dopisů, jaké jsem kdy dostala.‘‘ To mě
velice potěší. Ale pamatuju si, jakou krutost mi vpálila do obličeje, když
neměla svou lidskost.
,,Jde i o něco jiného, ty nejsi sama sebou.‘‘ konstatuju.
,,Potlačila jsi své emoce,proč?‘‘
,,Můj bratr je mrtvý.‘‘ to jsem tedy nečekal. ,,Tvá přítelkyně ho
zabila.‘‘ věděl jsem na koho naráží, byla to pro mě velká rána. Dokáže se
Katerina, vůbec někdy změnit? Nebo navždy zůstane tou bezcitnou mrchou, kterou
se stala? Nevím co mám říct, je toho na mě hodně.
,,Ty jsi to nevěděl?‘‘ podiví se Elena a ani se jí moc nedivím.
,,Samozřejmě že ne.‘‘
,,Lhala.‘‘ konstatuju.
,,Nerada říkám: Já to říkala, ale…‘‘ projeví se u ní potlačené
emoce.
***
,,Já vím, jaké je to ztratit bratra.‘‘ přiznám se jí ,,Je mi líto tvé bolesti. Já…‘‘ hledám ty
správná slova. ,,…jen doufám, že jednou budeš schopna najít cestu zpět ke svému
starému já.
,,Tak jako doufáš, že Katherine najde svou cestu zpět?‘‘ táže se
s výsměšným podtónem v hlase a pokračuje:
,,Pořád si myslíš, že ta nevinná dívka, kterou jsi celou věčnost
před Klausem chránil, je stále někde uvnitř?
,,Rád bych si to myslel, ano.‘‘ opáčím.
,,Ona tam ale není, je z ní monstrum, Elijahu. To laskavé
venkovské děvče, do kterého jsi se kdysi zamiloval je mrtvé. A už se nevrátí.‘‘
snaží se vyvrátit má slova, já té poslední naděje ale nepustím.
,,Samozřejmě mi to na mysl přišlo, ale co bych byl za člověka,
kdybych se nepokusil svou Katerinu najít, pod tou vší Katherine fasádou.‘‘
,,Vy všichni chlapi jste stejní. Damon se Stefanem si pořád myslí,
že ta dívka, kterou milují, tu uvnitř pořád někde je.‘‘
,,Nemůžeš je vinit za to, že mají naději, Eleno. Byla by škoda,
kdyby svět přišel o tak soucitnou duši, jako je ta tvoje.‘‘
,,“Tvůj soucit je dar, Eleno.“‘‘ zacituje z mého dopisu,usměju
se. ,,“Nos ho vždy při sobě.“Pamatuju si, jak jsem to jednou četla
v dopise.‘‘
,,Inu, vypadá to, že autor je
rozhodně nadaný.‘‘ neodpustím si poznámku. ,,Jsem si jistý, že to co
napsal, myslel vážně.‘‘
,,Jsem si jistá, že ano.‘‘ souhlasí se mnou.
,,A byl to dobrý pocit,
sledovat ten dopis hořet, spolu s mým starým životem a spolu s tělem
Jeremyho.‘‘ její potlačování emocí je velmi silné. To, co právě vyšlo
z úst Elenina těla, však nevyšlo z Eleniny duše. S tím jsem si
jistý, ale pořád to bolí.
,,Pamatuješ si na ten den, kdy jsme se viděli naposledy? Jak jsi
tenkrát měla potlačené emoce? A jak jsi mi říkala, že to Katherine zabila tvého
bratra? Pamatuješ si k tomu ještě něco?‘‘ tázavě se na ni dívám, bez
zaváhání odpoví:
,,Ano, Elijahu, a je mi to líto, že po tom dopise, zůstala jen
vzpomínka.‘‘
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za každý komentář :)