PS: Pokud tu budou alespoň dva komentáře, přidám další kapitolu ještě 7.3.2014 ;)
**********************
(O tři dny později)
Kniha Anna Karenina mě doslova
pohltila. Bylo to, jako by jsem ji četl poprvé ačkoliv jsem ji četl snad po
milion té. Pamatuju si na to, když jsem ji četl poprvé.
(Rusko 1877)
Za pár dní jsem se chtěl vrátit za rodinou do New Orleans. Na Lvův
slib jsem během těch pěti let nezapomněl, ale nechtěl jsem na něj naléhat.
Nikdy jsem nebyl mimo americký kontinent déle než pět let a v Rusku už
setrvávám devátým rokem. Ruská krajina se mi natolik zalíbila, že jsem odjezd
neustále odkládal. Našel jsem si tu nové přátele Lva,Dimitrije,Nikolaje i
krásnou Vasilisu. Ale už se mi stýská po mé rodině a po domově, který mám
v New Orleans a po přátelích tam. Procházel jsem pokojem sem a tam a
snažil jsem si vzpomenout, jestli jsem něco nezapomněl, nechtěl by jsem odjet
bez rozloučení s nějakými lidmi. Sednu si do křesla a zahledím se do svitu
svíce, dokážu vnímat každý plamen a vosk stékající po svíci. Minuty ubíhají
jako voda a pohled na svíci mi pořád připadá uchvacující. Z rozmyšlení mě
vytrhne nečekaný zvuk. Dveře se rozletí a následně do místnosti vstoupí Lev
s velkou knihou v podpaží, zajímalo by mě, co s ní hodlá dělat.
Za poslední dva dny jsem ho ještě neviděl, byl pořád zavřený ve své pracovně.
Lidem z celého domu, včetně mě, vrtalo hlavou co tam dělá. Doufám, že se
to někdy dozvím. Má kruhy pod očima a vypadá značně unaven, je udýchaný, jako
by právě doběhl běh na dlouhou trať. Lev se rozdýchává a já trpělivě čekám, co
se bude dít. Když popadne dech, s nedočkavým hlasem promluví.
,,Elijahu, vím že se už chystáš odjet, ale nejdříve musím splnit
svůj slib, jenž jsem ti před dvěma lety dal.‘‘ Takže na něj asi přeci jenom
nezapomněl.
,,Vím, že na to moc času nemáš, ale namohl by jsi se na to prosím
podívat? Prosím, moc by mi to pomohlo.‘‘
,,Jistěže, můj příteli. Jen mi to dej, já si to přečtu a pak ti
řeknu co, a jak.‘‘
,,Děkuju moc, příteli můj.‘‘ a opatrně mi podal tu velkou knihu,
jakoby to byl drahocenný klenot. Jistě, knihami nepohrdám, ale tohle bylo
zvláštní. Že by další úspěch? Knihu přijmu se slovy:
,,Děkuju, vrátím ti ji co nejdříve.‘‘ Na obalu knížky je napsáno
krasopisným písmem ANNA KARENINA. Takové jméno jsem za ty léta neslyšel, ale líbí
se mi. Má v sobě ukryté nějaké tajemství, jenž nebylo nikým vyslyšeno.
,,Anna Karenina.‘‘ vydechnu téměř neslyšně. Lev zamumlá něco, co zní
jako poděkování a odejde z místnosti. Následujících 48 jsem knihu
neodložil. Příběh mě úplně pohltil. Do postav v knize jsem se vcítil a
prožíval příběh s nimi. Každá jejich bolest bolela i mě, byli oni šťastní,
byl jsem i já. Lev se vyznamenal. Dokázal neuvěřitelné. O několik dní později,
když jsem byl zpátky doma v New Orleans, byli ve výlohách knihkupectví
spousta výtisků Anny Kareniny od mého
přítele Lva Nikolajeviče Tolstého. Během několika týdnů byl výtisk v každé
domácnosti, i v té naší. Byl jsem na Lva hrdý, jakožto na svého přítele.
Jednoho dne, asi tři měsíce od mého návratu, mi z Ruska přišel balíček
s dopisem. V dopise stálo:
Zdravím
Elijahu.
Srdečně
doufám, že se dobře daří a nejsou žádné strasti.
V balíčku
Ti posílám originál Anny Kareniny, máš to jako vzpomínku na mě. Starej se o ni
v dobrém a snad nám osud poštěstí a my se znovu setkáme.
S
pozdravem
Lev
Nikolajevič Tolstoj
Balíček jsem rozdělal a
v něm ležel výtisk Anny Kareniny, který jsem četl v Rusku. Chvíli
jsem na ni hleděl a nemohl uvěřit vlastním smyslům. Já, zrovna já, držím
v rukou originální výtisk Anny Kareniny, v ruském znění.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za každý komentář :)