čtvrtek 6. března 2014

Mystery, kapitola 6.

Další Elijahova vzpomínka.
PS: Pokud tu budou alespoň dva komentáře, přidám další kapitolu ještě 7.3.2014 ;)


**********************

(O tři dny později)

Kniha Anna Karenina mě doslova pohltila. Bylo to, jako by jsem ji četl poprvé ačkoliv jsem ji četl snad po milion té. Pamatuju si na to, když jsem ji četl poprvé.

(Rusko 1877)        

Za pár dní jsem se chtěl vrátit za rodinou do New Orleans. Na Lvův slib jsem během těch pěti let nezapomněl, ale nechtěl jsem na něj naléhat. Nikdy jsem nebyl mimo americký kontinent déle než pět let a v Rusku už setrvávám devátým rokem. Ruská krajina se mi natolik zalíbila, že jsem odjezd neustále odkládal. Našel jsem si tu nové přátele Lva,Dimitrije,Nikolaje i krásnou Vasilisu. Ale už se mi stýská po mé rodině a po domově, který mám v New Orleans a po přátelích tam. Procházel jsem pokojem sem a tam a snažil jsem si vzpomenout, jestli jsem něco nezapomněl, nechtěl by jsem odjet bez rozloučení s nějakými lidmi. Sednu si do křesla a zahledím se do svitu svíce, dokážu vnímat každý plamen a vosk stékající po svíci. Minuty ubíhají jako voda a pohled na svíci mi pořád připadá uchvacující. Z rozmyšlení mě vytrhne nečekaný zvuk. Dveře se rozletí a následně do místnosti vstoupí Lev s velkou knihou v podpaží, zajímalo by mě, co s ní hodlá dělat. Za poslední dva dny jsem ho ještě neviděl, byl pořád zavřený ve své pracovně. Lidem z celého domu, včetně mě, vrtalo hlavou co tam dělá. Doufám, že se to někdy dozvím. Má kruhy pod očima a vypadá značně unaven, je udýchaný, jako by právě doběhl běh na dlouhou trať. Lev se rozdýchává a já trpělivě čekám, co se bude dít. Když popadne dech, s nedočkavým hlasem promluví.

,,Elijahu, vím že se už chystáš odjet, ale nejdříve musím splnit svůj slib, jenž jsem ti před dvěma lety dal.‘‘ Takže na něj asi přeci jenom nezapomněl.

,,Vím, že na to moc času nemáš, ale namohl by jsi se na to prosím podívat? Prosím, moc by mi to pomohlo.‘‘

,,Jistěže, můj příteli. Jen mi to dej, já si to přečtu a pak ti řeknu co, a jak.‘‘

,,Děkuju moc, příteli můj.‘‘ a opatrně mi podal tu velkou knihu, jakoby to byl drahocenný klenot. Jistě, knihami nepohrdám, ale tohle bylo zvláštní. Že by další úspěch? Knihu přijmu se slovy:

,,Děkuju, vrátím ti ji co nejdříve.‘‘ Na obalu knížky je napsáno krasopisným písmem ANNA KARENINA. Takové jméno jsem za ty léta neslyšel, ale líbí se mi. Má v sobě ukryté nějaké tajemství, jenž nebylo nikým vyslyšeno.

,,Anna Karenina.‘‘ vydechnu téměř neslyšně. Lev zamumlá něco, co zní jako poděkování a odejde z místnosti. Následujících 48 jsem knihu neodložil. Příběh mě úplně pohltil. Do postav v knize jsem se vcítil a prožíval příběh s nimi. Každá jejich bolest bolela i mě, byli oni šťastní, byl jsem i já. Lev se vyznamenal. Dokázal neuvěřitelné. O několik dní později, když jsem byl zpátky doma v New Orleans, byli ve výlohách knihkupectví spousta výtisků Anny Kareniny od mého přítele Lva Nikolajeviče Tolstého. Během několika týdnů byl výtisk v každé domácnosti, i v té naší. Byl jsem na Lva hrdý, jakožto na svého přítele. Jednoho dne, asi tři měsíce od mého návratu, mi z Ruska přišel balíček s dopisem. V dopise stálo:


Zdravím Elijahu.

Srdečně doufám, že se dobře daří a nejsou žádné strasti.

V balíčku Ti posílám originál Anny Kareniny, máš to jako vzpomínku na mě. Starej se o ni v dobrém a snad nám osud poštěstí a my se znovu setkáme.

 

S pozdravem

Lev Nikolajevič Tolstoj

 

Balíček jsem rozdělal a v něm ležel výtisk Anny Kareniny, který jsem četl v Rusku. Chvíli jsem na ni hleděl a nemohl uvěřit vlastním smyslům. Já, zrovna já, držím v rukou originální výtisk Anny Kareniny, v ruském znění.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za každý komentář :)