On ano, já však ne

Právě jsem domluvila s Caroline. Můj život se hroutí. Už mě nebaví o všechny přicházet, o všechny blízký. Bolí to, tak moc to bolí. Mám slzy na krajíčku, nevím co dělat. Nic se mi nedaří, vůbec nic. Uvědomuju si, že umírají jen a jen kvůli mně. Kdykoliv se je pokusím ochránit, skončí to katastrofálně.

,,Co teď?‘‘ zeptá se mě Matt a vytrhne mě tak z bloumání.

,,Jde o Tylera. Začal…začal…‘‘nedokážu to dokončit. Matt ale pochopí.

,,Sakra!‘‘ uleví si a také mu zpoza víček vytékají slzy. Přikývnu, chápu jak se cítí. Nedokážu si představit, že bychom měli přijít o dalšího ze svých blízcích. Matt to také tak cítí, přece jenom to byl jeho nejlepší kamarád.

,,Sakra, sakra, sakra.‘‘ přestane se Matt ovládat

,,Matte, ne, přestaň!‘‘ snažím se ho uklidnit. Matt se uklidní, ale ještě dál přerývaně dýchá a kroutí hlavou, nejraději by jsem ho objala a do ucha mu pošeptala nějaká uklidňující slova, ale nemůžu, Matt řídí a já nechci další bouračku.

,,Takhle se naše životy vyvíjet neměli, Eleno.‘‘ řekne Matt a já si plně uvědomuju, že má pravdu, takhle se to opravdu vyvíjet nemělo. Neměla jsem přijít o své rodiče, tetu Jennu, strýčka Johna, Matt přišel o svojí sestru Vicky, přicházíme i o Alarica a teď ještě Tyler. Tohle se opravdu dít nemá. Nejraději bych čas vrátila před tu havárii a zachránila své rodiče, nikdy se nezačala bavit se Stefanem, nikdy nepotkala Damona a všechno, vše další, co má s nadpřirozenem společného. Jak nad tím ale přemýšlím, tak zjišťuju, že by si mě stejně nadpřirozeno nějakým způsobem našlo, a ničilo mi život jinak. Přeci jenom jsem dvojnice. Ta dívka, které její vlastní tvář nepatří. Ne, nepatří mi, patří Tatie. Tatie, původní dvojnici. Vyndám z kapsy mobil a zjišťuju, že je vybitý.

,,Musím zavolat Stefanovi, ale mám slabou baterku.‘‘ řeknu Mattovi a on mi podá ten svůj.

,,Na, vezmi si ten můj.‘‘ Matt se zachová jako správný gentleman, ale on jím je. Je silný, hodně si toho prožil, ale pořád se drží na nohou. To na něm obdivuju. Myslím, že kdyby nebylo Jeremyho, asi bych to vzdala. Skoncovala bych s tím.

,,Díky Matte, poděkuju mu. Obrátím se zpět a něco před sebou vidím.

,,Dej pozor.‘‘ vykřiknu. Pak si to něco, to co stojí uprostřed mostu, prohlédnu lépe a zjišťuju, že je to Rebekah, ta, které dnes umřel bratr. Matt dupne na brzdy a strhne volant  doleva. Narazí do mramorového oplocení mostu a lehko ho prorazí. Auto se řítí, řítí se vzduchem, kamsi do prázdna. Nakonec prorazí hladinu vody a dále se potápí. Pomalu. Vteřinu po vteřině, centimetr po centimetru. Dokud se nepotopí úplně.

Když se probudím z bezvědomí, zjišťuju, že se nemohu nadechnout. Jsem v autě. Pod vodou. V místech, kde umřeli moji rodiče. Budu je muset následovat?

Začínám panikařit, ale nedovolím panice, aby mě ovládla. Nemůžu uvěřit, že se to děje. Znovu, ne, já nemůžu. To nemůže být pravda. Vedle mě sedí Matt. Je v bezvědomí. Vyděsím se a začnu do něj strkat, ve snaze ho tím probudit, ale beznadějně. Začíná mě to tady děsit, zmocňuje se mě klaustrofobie. Dveře nejdou otevřít a okno se pod náporem úderů mých rukou neroztříští. Za oknem na Mattově straně se objeví Stefan a mé srdce poskočí nadějí. Vytrhne dveře z pantů a nakloní se přes Matta ke mně, aby mě mohl z auta vytáhnout. Já mu to však nedovolím, musí zachránit Matta ne mě. Ukazuju na Matta a snažím se Stefana přesvědčit, aby místo mě zachránit jeho. Ale Stefan mé odporování nebere na vědomí, ale já se nevzdávám. Musím Matta zachránit a to za každou cenu, i za cenu svého vlastního života. Stefan nakonec podvolí a mě se uleví. Rozepne pás, kterým byl Matt připoutaný, bere ho do náruče a vyplouvá s ním nad hladinu. Jsem ráda. Jsem šťastná, že Matt dostal šanci žít. On si to zaslouží. Já však ne. Nezasloužím si to, ne po tom, co jsem vše udělala.

Začínám mi docházet kyslík a začne mě štípat v plicích. Vím, že to nedokážu. Že nedokážu za nimi vyplavat nad hladinu a nadechnout se vzduchu. Pálí mě oči, pálí mě v plicích, píchá mě v končetinách. Je mi jasné, že tohle je ten konec. Bolestivý, to ano, ale že zachraňuju Matta, tu bolest tlumí.

Hlavou mi probleskne poslední vzpomínka. Na ten osudný den. Jak auto se mnou a s mými rodiči Graysonem a Mirandou také sjeli z mostu. Toho stejného mostu. Most, který udělal tečku za mýma oběma životy. Wickery Bridge. Tak krásné jméno, krásné jméno pro most, který mě však zabil.

Vzpomínám. Jak jsem se tenkráte probudila pod vodou a zjistila jsem, že je má matka v bezvědomí a jak můj otec se usilovně snažil nás obě zachránit. Jak jsem mému otci řekla, že ho miluju, slova, které přes clonu z vody neslyšel, ale rozuměl mi je. O těch slovech jsem si myslela, že jsou má poslední.

Tohle je má poslední vzpomínka, poslední myšlenka a já se propadám pořád hloub a hlouběji do temnoty, ze které už není návratu.  Smrt mě vítá s otevřenou náručí a já se nebráním, nechám se jí pohltit.