Hra stínů, kapitola 3.

Komentář autora: Třetí kapitola je delší, než ty předchozí. A pokud by tato kapitola měla mít nějaký název, bylo by to Seznámení.

Doliju si skleničku tequillou, mám mysl je už tak rozestřená, že nedokážu logicky myslet. A líbí se mi to, líbí se mi, že se nemusím o nic strachovat, nemusím si s ničím dělat starosti a hlavně nemyslet na Maricu, která se na mě vykašlala, a na tu blondýnu.

Chci pít dál, ale nějaký hlas v hlavě mi říká, abych to nechal být a šel už do hotelu. Hlas má nade mnou převahu, a tak dopiju tequillu, kterou jsem měl už nalitou, na bar položím pár desetidolarovek a vyjdu z baru ven. Vzduch je chladný a čistý, na mé tělo působí jako lék, po tom dusnu a pachu v baru. Má mysl se trochu rozjasní a já se vydám ulicí, vedoucí k hotelu. Míjím spoustu lidí a na silnici projíždí nespočet aut. Mimovolně, aniž by jsem si to uvědomoval, odbočím od hlavní třídy do vedlejší uličky, která je pustá a temná. Jdu ulicí dál, i přestože netuším, jakého cíle chci dosáhnout.

Najednou se přede mnou zničehonic objeví postava. Nejdříve tu nikdo nebyl, ale v druhé vteřině už ano. Prudce se před postavou zastavím, až se zakymácím.

Postava přede mnou má krátké blond vlasy a velké modré oči. Je to kluk a já netuším, kde jsem ho už viděl, protože se mi zadá povědomý.

On si přiloží prst k ústům a zašeptá: ,,Psst“. Něco se u mě začne měnit, hrdlo mám stažené a nedokážu najít hlas. On se ke mně nakloní blíže, skoro jako by mě chtěl políbit, a jeho obličej se promění. Oči se mu podlijí krví a duhovky zčernají, špičáky v ústech se protáhnou a kůže pod očima, jako kdyby byla popraskaná. Chce se mi křičet a utéci, ale ani k jednomu nemůžu najít sílu, ačkoliv se ze všech sil snažím. On mě chytne za ramena a když se jeden jeho špičák dotkne slabé kůže na krku blízko hlavní tepny, zachvěje se mi tělo slastí. Pak už cítím, jak jeho ostré špičáky projíždí skrz mojí kůži jako po másle. Myslel jsem si, že to bude bolet, ale naopak, by to to krásné, to nejnádhernější, co jsem v životě cítil.  Bylo to, jako kdybych se ocitl v nebi a já v něm skutečně byl. Vše kolem mě zrůžovělo a jako i kdybych slyšel zpěv ptáků.

Pak se ten muž ode mě odtrhne a já mám pocit, jako kdybych přišel o část své duše. Chci znovu cítit ten nádherný pocit, ale marně.

Po tomto incidentu mi alkohol přestane zamlžovat mysl a já můžu logicky myslet.

A také, pevně při smyslech, zjišťuji, co se vlastně děje. Pár metrů ode mě vidím tu blondýnu z baru, jak něco domlouvá tomu muži a já si konečně vybavuju, odkud mi přišel povědomý. To je ten muž, který se s blondýnou tenkráte bavil v baru.

Chvíli je se zamyšlením pozoruju, jak se hádají, aniž bych z té hádky cokoliv slyšel. Na mysl mi vůbec nepřijde varianta útěku a tak vyčkávám, dokud mi nebudou věnovat pozornost.

Po maličké chvilce se ta blondýna odvrátí od toho muže a přijde ke mně. Poprvé ji vidím zblízka a zjišťuju, že má modré oči a v blond vůasech hnědé prameny. I přestože se neusmívá, zdá se mi nádherná.

,,Ty!“ udeří na mě slovně tak drsně, že v ní začnu vidět potenciální hrozbu.

,,Vypadni odsud a jestli něco cekneš, cokoliv z toho, co se tu stalo, tak si mě nepřej, protože tě osobně najdu a uřežu ti koule.“ Blondýna na mě výhružně míří ukazováčkem. Když nereaguju, dodá: ,,Rozumíš?“ Její hlas je tvrdý, tomu se nedá odporovat.

,,Rozumím, ale…“ zaváhám. Blondýna tázavě nadzvedne obočí a řekne.

,,No? Jen se vymáčkni.“ Zhluboka se nadechnu, abych si dodal odvahu. ,,Ale chci vědět, co konkrétněji se tu právě stalo. Pochopil jsem jen, že on…“ -Kývnu hlavou k tomu muži, který se postavil vedle blondýny.- ,,Mi asi pil krev a že mi to bylo příjemné.“

,,Počkat!“ Blondýna se zarazí. ,,Říkal jsi, že to bylo příjemné?“

,,Jo, myslím, že ano,“ potvrdím.

,,Jméno,“ udeří na mě nelítostně.

,,Cože? Jaké jméno?“

,,Tvoje jméno, jak se jmenuješ?“ Její výraz svědčí o tom, že mě má za idiota.

,,Jo ták. A proč by jsem ti to měl říkat?“ Blondýna si netrpělivě povzdechne a prohrábne vlasy prsty pravé ruky.

,,Řekni mi své jméno, nebo ti ty koule uřežu už teď a tady.“

,,Jak chceš. Jsem Tobias.“

,,Tak fajn Tobiasi, pojď s námi.“ Blondýna s tím mužem vyrazí ulicí, odkud jsem přišel.

,,Kam a proč?“ zeptám se klidně a dál zatvrzele stojím na místě.

,,Ach bože.“ Povzdechne si blondýna, zjevně ji se mnou už došla trpělivost. Ještě než ke mně zamíří, ten muž jí položí ruku na rameno, čímž ji zastaví, a řekne jí:

,,Taro, nach to na mě.“ Tělo blondýny se uvolní a pak sleduje, jak muž přichází ke mně. Ve tváři muže vídím jak vztek, tak i pobavení. Myslím si, že to nebude nic dobrého, ale asi jsem se mýlil, protože ten muž mě poklepe po rameni a řekne:

,,Já jsem Castiel a…“ -ukáže na blondýnu- ,,Tohle je Tara.“

,,Moje jméno už znáte, rád vás poznávám.“

,,Dobře. Teď půjdeme do baru a napijeme se na nové přátelství.“ Castiel mě chytí kolem ramen a vede mě ulicí. Strhnu si z ramene jeho ruku a odstoupím od něj.

,,Ne, nepůjdu s vámi, aniž by jsem k tomu měl nějaký důvod.“ Castiel mi pohlédne do očí, otevře pusu, jako kdyby chtěl něco říct, ale Tara ho zarazí.

,,Ani se ho nepokoušej ovlivňovat. Oba moc dobře víme, že to nepůjde.“

,,Dyť já vím Taro,“ opáčí Castiel. ,,Ale jak ho chceš k tomu donutit?“ ptá se Castiel Tary, ta bez zaváhání odpoví.

,,Kašli na něj, stejně by nám byl k ničemu. A tu výhružku si náš Tobias určitě pamatuje, že ano?“ Poslední slova jsou mířena na mě. Netuším, zda-li to myslí vážně, ale o koule skutečně přijít nechci. I přesto by mě zajímalo, co se v minulých chvílích stalo. To, jak mi Castiel pil krev a jak to bylo příjemné. I přestože to je něco, co by mě nemělo nechávat spát, rozhodnu se to přehlédnout, jako kdyby se to vůbec nestalo.

Castiel a Tara, jako kdyby se vypařili. Totéž je to něco, co bych chtěl přehlédnout, a proto se vydám temnou ulicí do hotelu. Ještě než odemknu dveře pokoje, přišourá se ke mně jakýsi muž a napřáhne ke mně ruku.

,,Já jsem Julian Monroe.“ Opravdu netuším, proč se představuje, ale já se mu taky na oplátku představím.

,,Tobias Oliver. Těší mě.“

,,Mě taky,“ odpoví Julian a spiklenecky na mě mrkne, načež vstoupí do pokoje naproti mému a zavře za sebou dveře.

,,Jajjáj,“ zazpívám téměř neslyšně a odemknu dveře od svého pokoje, když do nich vejdu, skoro dostanu infarkt. Na pohovce leží mladá žena, něco přes dvacet s vlasy stejně uhlově černými, jako mám já, stejná vysoká a pružná postava i s téměř stejnými rysy v obličeji. Tak dlouho jsem ji neviděl, tolik se z atěch šest let změnila a jak mi chyběla, moc.

,,Marico“

Poznámka nakonec: Pokud jste nepochopili setkání Tobiase s Tarou a Castielem, je to takto schválně a vysvětlení bude později.