Hra stínů, kapitola 2.

Komentář autora: Tak a přináším druhou kapitolu, která je trochu kratší než ta předchozí, ale dozvíme se něco o Tobiasově minulosti. :)

Během pár dní, co tu v Los Angeles jsem, se mi podařilo najít pěkný byt. Mám se do něj nastěhovat 24. Října, tedy za šest dní. Byt sice není v centru, jak jsem si původně přál, ale trochu na kraji města.

Od té doby, co jsem tu blondýnu potkal v baru U netopýra, jsem ji už nespatřil a popravdě, po tom jejím úsměvu se mi už stýská. Poslední dobou začínám pochybovat o své teorii, že láska na první pohled neexistuje. Sám se stávám svědkem, ba i obětí, jejích činů.

Dnes, osm dní po příjezdu do Los Angeles, má přijet Marica, má jediná sestřička, a já se na její návštěvu moc těším, už jsem ji dlouho neviděl. Bylo by lepší ji přivítat v novém bytu, jenže ten zatím bohužel není k dispozici, a tak si musím vystačit s hotelovým pokojem. Dopoledne jsem skočil do obchodu naproti a koupil chlebíčky, které se nyní chladí v miniledničce.

O půl páté odpoledne, kdy by má Marica do příletu na pevninu ještě hodinu, se mi rozezvoní telefon. Na displeji velkým písmem svítí MARICA, zvednu to.

,,Omlouvám se Tobiasi, ale teď nemůžu z Paříže odjet. Kamarádka má problémy a já ji momentálně nemůžu opustit. Velice se omlouvám Tobiasi, je mi to moc líto, ale snad se uvidíme jindy.“ Nemám slov. Zdá se mi to nemožné. Marica, má Marica nepřijede. Má jediná a mladší sestřička.

,,jasně, já to chápu Mari, hlavně ať je kamarádka v pořádku, ano?“ řeknu nakonec.

,,Opravdu se omlouvám Tobiasi. Snad se brzy uvidíme, mám tě ráda.“ A s těmito slovy ukončí rozhovor. Já s mobilem ze všech sil praštím. Naštěstí se trefím do postele, takže se nerozbije.

Mou milovanou sestřičku jsem šest let neviděl a ona nepřijede.

Jsem bezmocný a mé tělo začne plát hněvem. Hněv podnítí mé tělo k několika následujícím činům. Z věšáku strhnu kabát a vyjdu ze svého pokoje ven. Potřebuji se nějak rozptýlit a jako první si vzpomenu na bar U netopýra a proto tam hned zamířím.

Od mé první návštěvy tady, se toho moc nezměnilo. Světla, dusno a pach jsou stejný. Dokonce jako kdyby i lidí tu bylo stejně i přestože je teprve tři čtvrtě na pět.

Zamířím k baru a posadím se na židličku, vyčkávám, dokud mě někdo nepřijde obsloužit. Po maličké chvilce přijde ta dívka, která mě obsluhovala i posledně. Černovláska s odbarvenými melíry a piercingy v obočí. Nic neříká, ale její tázavý výraz mluví za vše.

,,Tequillu,“ řeknu jen a když poté koukám, jak mi ji dívka nalévá do skleničky, dodám:

 ,,Celou flašku prosím.“ Dívka si mě s nadzvednutým pravým obočí zvědavě prohlédne, ale neprotestuje a položí přede mě na bar jak tu skleničku, tak i tu flašku. Jsem spokojen.

Mezitím, co popíjím tequillu, se snažím nepřemýšlet o svých sourozencích. Marice, Alexovi a Jonasovi, ale čím víc se o nich snažím nepřemýšlet, tím více přichází na mou mysl.

Bratry, Alexa a Jonase, jsem stejně jako Maricu neviděl šest let. Po smrti otce jsme se všichni rozprchli do všech koutů světa. Já skončil v Omsku na Sibiři, Marica v Paříži, Alex v Sydney a Jonas v Berlíně. Marica a Alex jsou mladší než já. Marice je dvaadvacet let a Alexovi čtyřiadvacet. Mě je sedmadvacet a Jonasovi už je jednatřicet. Jak ty časy letí? Hrozně moc. Chci se vrátit do doby, kdy jsme všichni byli malí a život byl ještě růžový.

Po smrti matky, která podlehla rakovině, když mi bylo patnáct let, svět trochu potemněl, ale šel dál. Když v mých jednadvaceti letech otce zavraždili, svět už nikdy nebyl jako dřív. Jak sourozenci, tak rodiče mi moc chybí. Chybí mi můj starý život, ale na ten nový jsem si během těch šesti let už zvyknul. Přátelé v Omsku mi pomohli a teď jsem v Los Angeles a bez přátel, měl by jsem si nějaké najít. Ale dnes ještě ne. Dnešek patři jen mě.

A mě věrné kamarádce tequille.