Hra Stínů, kapitola 1.

Komentář autora: Konečně přináším novou kapitolovou povídku. Tentokrát nemá nic společného (skoro) s TVD ani s ničím jiným. Jen má vlastní. Chtěla bych napsat minimálně dvacet kapitol snad toho dosáhnu. :) Bude to povídka, do níž zasahuje svět nadpřirozena. :)
Poznámka: V první kapitole jméno hlavní postavy nezazní. Jmenuje se Tobias Oliver. :)

Jsem smutný, ale zároveň rád z toho, že opouštím místo, na kterém jsem tak dlouho setrvával, ale musím se přesunout.

Opustit mrazivou sibiřskou přírodu mi nedělalo problém, ale opustit přátele, se kterými jsem si velice rozuměl i Vasilisu, kterou jsem považoval za více, než kamarádku. Miloval jsem ji. Nikolaj, Dimitrij i Vladimir byli mými věrnými přáteli, rozuměl jsem si s nimi, někdy i více, než se svými vlastními bratry.

Za další cíl jsem si vybral Los Angeles v Kalifornii na americkém kontinentě.

Po dlouhém letu vystoupím na losangeleském letišti a vyhledám taxík, který mě po odbavení, odveze do hotelu v centru města, kde budu setrvávat, dokud si nenajdu něco vlastního.

Můj nový hotelový pokoj, dá se také říci apartmán, je velký a je rozdělen na tři části: Ložnice, obývací pokoj s balkónem a koupelna. Líbí se mi, do doby, než si něco najdu, to bude stačit.

Dojdu na balkón, kde zjišťuji, že se z něj dá vyhlédnout do velké dálky. Není divu, přeci jen mám pokoj v předposledním, tedy 29. patře. Ve výhledu mi ale taky hodně zabraňují vyšší budovy, než je tento hotel. V mém výhledu se mi asi nejvíce líbí park, který se nachází pár metrů před hotelem. Pokud se nemýlím, říká se mu Kaštanový. Kaštanový park. A jak vidím, kaštany v něm snad rostou na každém metru.

Po několika minutách, co si pořádně prohlédnu okolí, se vrátím zpět do pokoje a zvažuji možnosti, co by se dalo dělat.

Jako první varianta  je, zůstat na pokoji a číst si nějakou knížku. Na druhou variantu připadá seznámení s okolím + návštěva baru. Jelikož je teprve šest hodin, rozhodnu se pro variantu číslo dvě. A během pár minut už vycházím z atria hotelu a ocitám se na typické losangeleské ulici. Okamžitě zjišťuju, dle nepřítomnosti Kaštanového parku, že výhled z okna pokoje mám na druhou stranu, než je východ z hotelu.

Kolem projíždí nespočet aut a chodí spousta lidí. Bylo by jednoduché se tu ztratit. Není to jako v sibiřském Omsku, kde je lidí o poznání méně, než tady v Los Angeles.

Rozhodnu se, že seznámení s okolím nakonec přenechám na jindy a nechám se unášet davem za cílem najít nějaký bar.

O pár chvílí později, to už slunce zapadá za obzor a začne se stmívat, už stojím před budovou s neonovým nápisem - BAR U NETOPÝRA. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, že vedle baru po levé straně stojí antikvariát – později se tam musím podívat – a po pravé straně cukrárna.

Malinko zaváhám, zhluboka se nadechnu a otevřu dveře od baru U netopýra. Hned do mě narazí vlna hudby, která z venku nebyla slyšet. Je tu hodně lidí, hodně živo, hodně hlasitá hudba a i trochu dusno, přesto však zamířím k baru, kde poprosím o tequillu. Když mi ji nějaká černovláska s odbarvenými melíry a s piercingy v obočí nalije, naráz ji vypiju. Další si už neobjednám, místo toho si řeknu o pivo.

Ještě než mi ho přinesou, se na své židličce otočím k centru dění a prozkoumávám okolí. Vidím několik párů, kteří po sobě doslova lezou, a odvrátím od nich pohled. Pak vidím i lidi, kteří to s pitím určitě přehnali nebo si vzali nějakou drogu, na ty se taky nedokážu dívat.

Za mnou cinkne sklo o barový pult, domnívám se, že jde o mé pivo, a tak se chci otočit, když v tom mě v davu zaujme jedna dívka. Nevím, čím mě upoutala, ale zarazil jsem se, abych si ji pořádně prohlédnul.

Je to blondýna s vlasy až do půli zad. Spíše menší postava. V obličeji má buclaté tvářičky s ďolíčky, malý nosánek a kulaté oči, jejichž barvu na tu dálku nedokážu rozeznat. Má na sobě krásné černé šaty s krátkými rukávy a se sukýnkou končící v půli stehen. Dívka mě zaujala, nedokázal jsem od ní odtrhnout zrak, a tak jsem ji pozoroval, jak tančí na parketu s nějakým klukem. Přemýšlím, zda jde o přítele nebo o kamaráda. Při pomyšlení, že jde o přítele, cítím prázdnotu v hrudi. Chci tu dívku pro sebe. Mám ale špatný pocit, že se to nikdy nestane, že ji nikdy mít nebudu a má nálada trochu poklesne.

S hlavou plnou myšlenek na tu dívku se obrátím zpět k baru, kde najdu své pivo. Trochu upiju a cítím, jak mi hořké pivo protéká vnitřnostmi. Pivo nemám zrovna v oblibě, ale ne zas tak hodně, abych si ho občas nedal. Ta jeho hořká chuť mi pomáhá na něco zapomenout. Zrovna teď by se mi to hodilo, ale obraz dívky, jak se baví se smíchem s tím klukem, z hlavy dostat nemůžu.

Potřebuju se nějak rozptýlit a tak si objednám další tequillu a pak zase další. Tekutina mi rozostřuje smysly a zamlžuje mozek. Obraz dívky v mé hlavě začne blednout a to je to, co potřebuji.

Úderem jedenácté hodiny večerní, po jednom flirtu s jakousi zrzkou a po šesté tequille se vydám zpět do hotelu, kde mi po osvěžující sprše dochází, jak hodně unavený, z časového posunu, vlastně jsem.

Hned jak položím hlavu na polštář, usínám s obrazem té dívky v hlavě.