čtvrtek 6. března 2014

Mystry, kapitola 11. část 2.

Elijah se setkává s Elenou, zázračný polibek a  hlas, který vše zvrátí.


Elena energeticky vyskočí ze křesla a jde blíž ke mně. Já se musím sotva udržet, abych jí nerozpáral krk hned teď, zrovna tady.  To nemůžu, nejdřív si to chci vychutnat. Jsem predátor a mnoha staletí jsem se tomu bránil, ale teď už konečně chci vědět, jaké to je, když si užíváš utrpení obětí a nemohla se mi naskytnout lepší příležitost než teď.

,,Stalo se něco Elijahu?‘‘ zeptá se Elena a z jejího hlasu je téměř slyšet bojácnost. Je hezké tam ten podtón slyšet. Pokynu jí rukou, aby si zpátky sedla do křesla a já si sednu naproti ní. Nejdříve čekám a sleduji její reakci. Z jejího pohledu vyčtu, že opravdu netuší, proč jsem ji zavolal.

,,Eleno, víš, celý život nenávidím své bytí, nesnáším to, že jsem tím, čím jsem, upírem. Jak jistě víš, upíři jsou predátoři a lov si vychutnávají. Já jsem se tomu vždy bránil. Nechtěl jsem se stát nestvůrou, kterou i tak jsem.‘‘

,,Ale proč…‘‘ přeruší mě Elena, já ji zvednutím ruky zarazím a pokračuju:

,,…a já za ta léta nezjistil, jaké to je, si ten lov užívat a chtěl bych to vědět. Chtěl by jsem ten pocit znát, pocit uspokojení.‘‘ v Eleniných očí se začíná objevovat zděšení.

,,Elijahu?‘‘ promluví opatrně.

,,Ano?‘‘ přikývnu.

,,Je vše v pořádku?‘‘ Elena se nakloní blíže ke mně a položí svojí ruku na mojí. Ucuknu a Elena se stáhne s vyděšeným výrazem.

,,Samozřejmě že je vše v pořádku, proč by nebylo? Jenom musím za dvaasedmdesát , teď už vlastně jednasedmdesát hodin zabít jednu dívku, kterou znám už dlouho a kterou jsem znal i jako člověka. Ta dívka jsi ty, Eleno.‘‘ Poslední větu zavrčím. Elena ucukne a její oči se rozšíří hrůzou, ví, že proti mně nemá šanci.

,,A Eleno, víš co je na tom ironie? Miloval jsem tě, a teď, teď tě mám zabít. Skončí to dřív, než vůbec začne.‘‘ skoro si té dívčině vylévám srdce, dobré na to je, že si to užívám, že mi to dělá dobře. Elena ke mně přistoupí. Vezme můj obličej do dlaní, já instinktivně ucuknu.

,,Ne.‘‘ řekne Elena rázně a znovu chytí můj obličej do rukou. Protiví se mi to. Podívá se mi zpříma do očí a já odolám pokušení očima uhnout.

,,Elijahu, ještě před tím, než se mě pokusíš zabít, dovol mi, abych udělala toto. Taky jsem se poslední dobou zamilovávala. Ne do Kola, ale do někoho jiného. Věděla jsem, že to není správné a proto jsem své city potlačovala.‘‘ když domluví, přitiskne své rty na mé. V mé hlavě to vybouchne. Část, malinkatá část mého pravého já a krčila někde v zákoutí hlavy. Ta část převládne nad tou druhou, tou vražednou, a dostává se do velení. Já si uvědomí, co vše jsem dělal, co se stalo a co vše jsem řekl, cítil i co jsem si myslel. Jsem jako vytržený ze sna, ale toto není sen, tohle je skutečnost, tohle je realita. Odtrhnu se od Eleny a ustoupím od ní. Nemůžu uvěřit, že jsem ji chtěl zabít, tu křehkou dívku, kterou miluju. Ale jak je to možné?

,,Omlouvám se Eleno, ta mrcha se mi musela dostat do hlavy.‘‘ klesnu do křesla.

,,Kdo?‘‘ ptá se Elena se zaujetím.

,,Čarodějka, ta magie, která z ní vycházela, to muselo znamenat jedině Bennetovic čarodějku a řekl bych, že tý tví kamarádce Bonnie je docela dost podobná.‘‘

,,Elijahu, jsi v pořádku?‘‘ zeptá se mě, dnes už podruhé.

,,Já ano, ale ty?  Málem jsem tě zabil. Jak je možné, že to kouzlo odeznělo?‘‘ ptám se spíš sebe než Eleny.

,,Mělo to vydržet po 72 hodin.‘‘ dodám ještě.

,,No nic, ať to udělalo cokoliv, jsem rád, že to zmizelo, protože si nedokážu představit, že by jsi zemřela a už vůbec ne mou rukou.‘¨Elena si povzdechne.

,,Elijahu, už je to za náma. Už tě neovládá žádná čarodějka. Všechno je v pořádku.‘‘ snaží se mě uchlácholit Elena. Ale o to nejde, jde o to, že jsem málem Elenu zabil, že jsem si neuvědomoval, co dělám a že jsem se tomu nedokázal bránit.

,,Elijahu.‘‘ hlesne Elena naléhavě a sklopí oči k zemi.

,,Ano Eleno?‘‘

,,Je to pravda?‘‘ Elena vzhlédne ,,To co jsi říkal.‘‘

,,Eleno, řekl jsem spoustu věcí, opravdu nevím co myslíš.‘‘ Elena si povzdechne, je roztomilá, když je nejistá, musím se pousmát.

,,To, že to je ironie…to…že-mě-musíš-zabít-ačkoliv-jsi-mě-miloval.‘‘ vychrlí ze sebe ta slova jedním dechem.

,,Eleno…‘‘ zašeptám  a jemně chytím její bradu a zvednu jí hlavu, abych jí viděl do očí.

,,Myslíš že by jsem to říkal, kdyby to nebyla pravda?‘‘ usměju se. Na její tváři se rozzáří úsměv.

Zabij ji.Věří ti. Máš teď šanci, máš šanci ji zabít. Ozve se v hlavě můj hlas ale jakoby zároveň nebyl můj.

,,Ne, to ne, hlavně to ne.‘‘ uskočím od Eleny.

No tak. Máš možnost překvapení. Hlas neustává.

Přece chceš vidět její kosti zlámané.

,,Eleno uteč…‘‘

Utrženou hlavu.

,,…do bezpečí…‘‘

Bez srdce.

,,…najdi Dereka…‘‘

Z rukou ti skapává krev.

,,…on tě už přede mnou ochrání.‘‘

Ne, to přece nechceš, chceš ji přece zabít.

,,NE!!!‘‘ zakřičím a sevřu hlavu v dlaních.

Ale ano, chceš to.

,,Eleno, prosím…‘‘

Slyšíš jak to srdce tluče?

,,…nedokážu…‘‘

Ten nepříjemný zvuk.

,,,…to…‘‘

Proč ho prostě nevytrhnout?

,,…ovládat.‘‘ vydechnu s vypětím posledních sil. Věřím, že to dokážu ovládat, ale ne nadlouho.

,,Elijahu, ne, co se to děje, jak ti můžu pomoci?‘‘ Elena ze sebe vychrlí.

,,Ne, nemůžeš mi pomoci. Zachraň alespoň sebe.Prosím.‘‘

To jsi vážně tak slabý? Nedokážeš zabít jednu ubohou dívku?

,,Ona není ubohá. Je silná!‘‘ rozkřičím se na ten hlas.

Jsi si jistý? Co když tě taky využije? Stejně jako Katerina? Ne, nesmím dovolit, aby nade mnou převzal moc.

,,Ne, ona taková není. Elena není Katerina.‘‘

A jsi si s tím jistý? Hlas to nevzdává a já to taky snadno nevzdám, na chvíli otevřu oči a vidím Elenu jak se třese strachy, jak je bezmocná. Oči má rozšířené strachem.

,,Ano, jsem si jistý.‘‘ zavrčím

Vidíš jak je slabá, jak je bezmocná. Tu lehko zabiješ a ještě ti to udělá dobře.

,,NE, NE, NE a NE. Ta dívka…‘‘ ukážu na ni ,,…má právo žít, nemůže zemřít. Má až moc čisté srdce na to, aby zemřela.‘‘ podívám se na Elenu.

,,Proč nejdeš pryč? Proč se nezachráníš? Já tě nechci zabít.‘‘ řeknu a z oka mi vyteče slza.

,,Elijahu.‘‘ šeptne Elena a přikročí ke mně. Stře mi z tváře slzu a nakloní se ke mně. Musím ovládat své končetiny, aby se proti mé vůli nezvedly a nevytrhly Eleně srdce z hrudi.

Nebraň se tomu. Udělá ti to dob… Elena mě políbí. Ten hlas zmizí jakoby mávnutím proutku. Polibek ji oplatím. Hlas ve své hlavě už neslyším a je to přenádherný pocit. Ale cítit její rty přitisknuté na mých, je ještě krásnější.

,,Eleno, děkuju.‘‘ vydechnu a přitáhnu si ji k sobě a obejmu ji.

,,Omlouvám se. Prostě nevím co se stalo. A děkuju, asi jsi nás oba zachránila.‘‘

,,Ale Elijahu, jak to, že se to vrátilo?‘‘ To by zajímalo i mě.

,,Netuším, ale…‘‘ něco mě napadlo.

,,Ano Elijahu?‘‘ Elena zpozorní.

,,V obou případech to skončilo, když jsi mě políbila, ne?‘‘ sakryš, co jeto z logiku? Zakleju neslyšně. Přitáhnu si ji do náruče a zabořím hlavu do jejích vlasů, Elena položí hlavu na mojí hruď. Chvíli tam jen tak stojíme. Po pár minutách ale klid vyruší zvonění. Je to můj mobil. Odtáhnu se, ačkoliv nedobrovolně, a vyndám mobil z kapsy u kalhot.

,,Gratuluju.‘‘ ozve se hlas čarodějky. Ta která mě unesla a díky které jsme se ocitli v této situaci.

,,Našli jste v mém kouzle trhlinu. Opravdu jsem netušila, že takový detail může znamenat hodně. No nic, tohle teď neřešme. Děkuju za varování. Ale toto, už nebude fungovat. Buď ji zabiješ, nebo zabiješ sám sebe. A pozdravuj Elenu.‘‘ Zalapám po dechu, nemůžu se nadechnout. Mám co dělat, abych se nezhroutil. Musím ale zůstat silný. Musím se to pokusit nějak vyřešit. Musím Elenu zachránit. Sám to nezvládnu, ale někdo mi pomoci může.

,,Zavolej Derekovi.‘‘ přikážu Eleně a podám ji svůj mobil. Neodporuje a vytočí jeho číslo. Pořád netuší co se děje a je to na ni vidět. Oči má rozšířené strachem a klepou se jí ruce.

,,Řekni mu, ať všeho nechá. Je mi jedno co dělá, ale ať toho prostě nechá a přijede sem.:: Elena přikývne a přetlumočí to Derekovi do telefonu. Po chvíli se Elena s Derekem rozloučí a řekne že Derek do pěti minut přijede. Sice by bylo lepší, kdyby tu byl hned, ale s tím nic dělat nemůžu. Můžu jen doufat, že do té doby se mé druhé já nevynoří a nezačne páchat škody.

,,Eleno, prostě, já nevím…já prostě…nevím co mám dělat.‘‘ odmlčím se. Elena položí můj mobil ne stůl, přistoupí ke mně a chytí mě za ruce

,,Já prostě…takhle se to nemělo vyvíjet. Vůbec nevím co mám dělat.‘‘ Elena pustí jednu mou ruku a přitiskne mi ji jemně na pusu. Já už se dál neodvažuji mluvit. Ona je silná.Opravdu je.Nikdy jsem nepotkal tak silnou dívku, tak odolnou, jako je ona.Má čisté srdce.Má právo žít. Musím se postarat o to, aby žila šťastně tak dlouho, jak bude moci.

,,Eijahu, všechno bude v pořádku. Ať se děje cokoliv, rozhodně to není nic, s čím bychom si neporadili. Elijahu, my to dokážeme. Musíme tomu věřit.‘‘ nesnesu ty její optimistické řeči. Vytrhnu se jí. Hruběji, než jsem měl v plánu.

,,Eleno, tady už není žádná naděje. Ne, pro nás dva, jeden z nás dvou bude v nejbližší době mrtvý.Eleno, ty polibky už nepomůžou.Prostě…‘‘ nedokážu najít slova, která by to všechno vystihla.

,,Elijahu, s Derekem něco vymyslíme.‘‘ zavřu oči, stisknu rty a zaposlouchám se do úderů jejího srdce. Je tak klidné, že je to až neuvěřitelné. Jako bychom nebyli v této situaci, že které není úniku. Přistoupím k ní blíž, až k ní. Její srdce mírně zrychlí, slyším to a je krásné to slyšet. Když ji chytnu hlavu jemně do dlaní a přitáhnu si ji k sobě, abych ji mohl políbit, její srdce začne tlouct tak, jako by jí chtělo vyskočit z hrudi. I moje srdce se nachází na hranici maximálního počtu úderů za minutu.


,,Ehm, ehm.‘‘ ozve se po chvíli zakašlání ode dveří. Derek dorazil. S úsměvem vtisknu Eleně poslední polibek a otočím se k Derekovi. Stojí ve dveří opřený o futra a na tváři má samolibý úšklebek. Pevným krokem k němu dojdu a řeknu.

,,Dereku, potřebuju, abys dostal Elenu do bezpečí.‘‘

,,Ne!‘‘ přeruší mě Elena. ,,Ne, neutečeme, pomůžeme ti. S tím si buď jistý.‘‘ Elena se postaví před Dereka.

,,Pro mě už není pomoci.‘‘ opáčím. Derek s nechápavým výrazem se ozve:

,,Co se děje? Může mi to někdo prosím vysvětlit?‘‘

,,Dereku, nějaká čarodějka mě ovládla, abych zabil Elenu. Na chvíli se mi to podařilo potlačit, ale ne nadlouho, ono se to znova objeví. Musíš ji dostat do bezpečí.‘‘

,,Elijahu,ne, pomůžeme ti.‘‘ řekne Elena naléhavě.

,,Elena má pravdu, Elijahu, nemůžeme tě v tom nechat.‘‘ souhlasí Derek s Elenou. Ne, zhroutím se do křesla a schovám hlavu v dlaních.

‘Buď ji zabiješ, nebo zabiješ sám sebe.‘ objeví se mi v hlavě tato slova. Věta mi z hlavy nezmizí a já vím, že je to jediná možnost. Plán hotov.

,,Počkejte tady, hned se vrátím.‘‘ odejdu z místnosti a Elenu s Derekem tam s nechápavým výrazem nechám. Jdu nahoru po schodech do podkroví. Vzpomínku mám jasně v hlavě. Můj otec Mikael schoval jeden kolík z bílého dubu na jedno místo. Chtě nechtě jsem viděl, jak to tam dává a zapomněl jsem na to, až do teď. Ze všech sil doufám, že tam ještě je, po těch letech.Otevřu dveře do podkroví, je to tady hodně zaprášené, nahromaděné, nepotřebné harambudí, pavučiny. Vejdu dovnitř a mezi krámy si razím cestu do zadního levého rohu v podkroví. Je tu tma, ale ne zase tolik, abych se nedokázal zorientovat. Poklepu rukou na každý trám nad hlavou. Pokaždé se na mě snese prach. Když jedna zní dutěji než ostatní, jsem si jistý, že je to ona. Nenamáhám se nějakým složitým otevíráním a trám rozbiju, dávám si však pozor, aby se to zde nezbořilo. Z trámu vypadne kolík z bílého dubu. Mám chuť se hlasitě rozesmát. Ale nemůžu. Nemůžu se smát, ne když už nikdy neucítím Eleninu jemnou kůži a třešňovou chuť jejích rtů, neuvidím její oříškové oči a neuslyším její sametový hlas, jak říká mé jméno. Jsem si vědom, o co vše přicházím. Ale stojí to za to. Stojí za to se pro ni obětovat, pro Elenu Gilbertovou, upírku, dvojnici, nejsilnější dívku jakou jsem kdy poznal. Ale je tady něco, co musím udělat dříve. Opustím podkroví a smetu si ze saka a z vlasů smítka prachu. Rozejdu se k mé pracovně. Sednu si do křesla u stolu, ze šuplíku vyndám papír a v ruce stisknu pero. Hrot pera přiložím na papír a píšu. Když mám dopsáno, přeložím papír na polovinu a dám ho do obálky. Tu nadepíšu Eleniným jménem. Po napsání dopisu mám pocit, jakoby ze mě spadlo obrovské břemeno. Nechtěl jsem ji opouštět, ale musel jsem. Už asi žiju tak dlouho, že mi není souzeno žít dál a já to budu respektovat. A pro ni, pro tu dívku to udělám. Zvednu kolík ´, chvíli si ho prohlížím ve světle svíčky, líbí se mi, jak je vyřezávaný. Pevně ho stisknu v rukou a ještě než se probodnu, slyším hlas.

Měl jsi si vybrat to druhé.

2 komentáře:

  1. wow, to byl drsnej konec, ale bylo to úžasný *ID*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) Jsem ráda, že se povídka líbila ;)

      Vymazat

Děkuji za každý komentář :)