sobota 1. března 2014

Mystery, kapitola 2.


 
New Orleans,jaro 2147

Vracím se zpět do New Orleans abych se znovu setkal se svou rodinou.

Své auto škodu Yetti jsem zaparkoval u chodníku. Vystoupil jsem z auta a rozhlížel jsem se kolem sebe. Od mé poslední návštěvy se toho moc nezměnilo. Domy bylo pořád stejné, jenom květiny v oknech byli jiné a také je vlastnil někdo jiný, potomci předchozích majitelů nebo někdo cizí nebo naopak zely prázdnotou. Už je to asi 135 let. Sto-třicet-pět dlouhých let kdy jsem nebyl ve městě které jsem považoval za svůj druhý domov. Pamatuju si ty doby kdy jsme společně s mými sourozenci Niklausem, Kolem a Rebekou stáli u jeho zrodu. Vkročil jsem tedy k té bráně, která mi stála za zády. Stiskl jsem tu velikou mosaznou kliku. Byla ledová. Otevřel jsem dveře. Pamatuju si tu momentku. Jak Niklausovi vstříklo do obličeje šampaňské z láhve kterou mu před podáním nezapoměl Kol pořádně protřepat, když jsme slavili dokončení této nádherné budovy, která za vysokými zdmi zůstává mnoha lidem skryta.

Překročil jsem tu čáru která mě oddělovala od přívalu vzpomínek, které se mi v hlavě při pohledu na tu krásnou zahradu vyrojili jako roj včel. Trávník byl posekaný. Uprostřed něj se klikatila písčitá cestička která vedla k tomu obrovskému domu,který se svou krásou nemohl nikomu vyrovnat. Třebaže to byl jenom můj názor, třebaže je na světě ještě hezčí dům ale já o něm nevím. Ale jedno jsem věděl, byl a je to pro mě a pro mě sourozence nejkrásnější dům na světě a v celé jeho historii. Věděl jsem to, protože jsem polovinu let l.p(léta páně, od začátku našeho letopočtu) prožil. Kolem domu byla rozsáhlá zahrada. Před domem ryčela fontánka. Okolo bylo mnoho stromů a rostlin, ovocné, vzácné, obvyklé, neobvyklé, rostliny všeho druhu. Sám jsem byl u toho když je zahradník sázel a dnes mě stomy už přerůstali v mnoha metrech.

Miloval jsem toto místo a myslím že jsem ho milovat nepřestal. Vykročím tedy k té obrovské budově. Otevřu obrovské dřevěno-železné dveře, ještě než dokážu mrknout do mě něco narazí a obejme mě to s jediným slovem:

,,Elijahu!''řekne až příliš nadšeně. Je to žena a má dlouhé, blonďaté, vlnité vlasy. Ano, je to moje sestra Rebekah. Také ji položím ruce na záda a nechám ji ať mi položí ruce na hruď. Už jsem ji dlouhou dobu neviděl, jak je to vlastně dlouho? Sedm let zpátky v Římě, říjen 2140. Byli jsme na výstavě našeho bratra Niklause. Je to opravdu vynikající malíř. Jeho obrazy vyjadřují spoustu jeho emocí. Od té doby co potkal tu mladou, blonďatou upírku Caroline Forbesovou jsou jeho obrazy víc emociální a překypují především láskou.

Když mě Rebekah konečně pustila, táhla mě do obývacího pokoje kde vyhrávala MTV a před televizí byl v pohovce zabořený můj bratr Kol a nevěnoval nám vůbec žádnou pozornost, všímal si jen zpěvačky v krátké minisukni v televizi. Rebekah nad ním protočila oči a já jsem neodolal nutkání rozesmát se. Můj smích byl asi nakažlivý protože se Rebekah rozesmála také. Po chvíli jsme se už tak řehtali že Kol konečně vzhlédnul od minisukně v televizi. A podíval se na nás jako na nějaké blázny kteří utekli z blázince.

,,Chováte se jako idioti.'' nezapoměl poznamenat. A my jsme vybuchli v další salvě smíchu. Po chvíli jsem ani nevěděl kvůli čemu se směju ale nějak jsem nedokázal smích zadržet. Bylo to jako když se snažíte seběhnout co nejrychleji kopec, jenže v půli chcete zpomalit nebo úplně zastavit a vy zjistíte že to nejde. Tak takhle to bylo těžké, po chvilce jsem se už dokázal ovládat ale ještě jsem nedokázal tvářit se normálně protože jsem měl pořád na svém obličeji přiblblý úsměv. Rebekah ten smích pořád ještě chvíli rozdýchávala. Kol se mezitím zase začal věnovat jakési zpěvačce v televizi, a tak si Rebekah nemohla odpustit poznámku:

,,Od tebe to sedí, co kdyby jsi bráško tu svou prdelku zvednul a šel okukovat zadečky někam do baru.'' Kol se zavrtěl jako by chtěl odolat nutkání se na svou sestru vrhnout a roztrhat jí krk. Tak jsem se rozhodl přidat svou troškou do mlýna:

,,Myslel jsem že ti ty děvčátka nedokážou odolat. Nebo jsi ztratil svůj svůdný šarm?'' Oba jsme se s Rebekah pochechtávali. Kol se upíří rychlostí zvedl, popadl dva polštáře a hodil je dobře mířenou střelou po nás. Pak vztekle odešel se slovem ,,Idioti'' a bouchnul za sebou dveře. My jsme zase smíchy vybuchly. Domyslel jsem si že asi nakonec dá na naši radu a zkusí to v nějakém baru. Pak jsme využili volné televize a usadili jsme se do pohovky a raději jsme to přepnuli na horor abychom nemuseli dělat Kolovu oblíbenou zábavu-sledování zpěvaček v minisukni. Rebekah se mě mezitím vyptávala co jsem dělal posledních sedm let, a já se naopak ptal jí. Pak jsme si objednali pizzu. Zkoukli další dva horory a když jsme usoudili že je čas jít spát, vypnuli jsme televizi a trochu to tam poklidili.

Bez obtíží jsem našel svůj pokoj. Vůbec se nezměnil, ani trochu. Byl a je docela velký. Nábytek z naleštěného dubového dřeva stojí po stěnách. Ve velkých oknech jsou zavěšeny závěsy červené barvy. Na jedné straně pokoje je obrovská skříň s policemi které jsou až do posledního místa zaplněné knihami. Knihy jsem střádal několik století. Pár knih jsou také prvotisky.Někoho baví malovat, psát a podobně ale já nejraději čtu knihy. Pokoj celkově vypadá jako z minulosti. Pokoj mám propojený s koupelnou která se k pokoji opravdu nehodí. Je až příliš vymóděná.

Přistoupím k oknu a zahledím se do zahrady. Zahrada je osvětlená bledým, měsíčním světlem. Je úplněk.

Jak tolik mi ta dívka chybí. Kdy ji už konečně uvidím? Snad brzy.

A měl pravdu…

1 komentář:

Děkuji za každý komentář :)