pondělí 31. března 2014

Dream, kapitola 7.

Sen nebo návrat do minulosti? Znovushledání a neúplné odpovědi.


***************************
Jsem v domě, který mi připadá povědomý, jako bych ho znala, jen si nemůžu vzpomenout, kdy jsem ho znala, ani proč, ani kde tento dům stojí. Mám to přímo na jazyku, ale přesto to nechce ven a začíná mě to štvát. Když se pozorněji porozhlédnu, zjišťuju, že je nádherně zařízený. Staré věci konstatují s moderními, dřevěná, tmavě lakovaná podlaha se mi leskne pod nohama. Za okny svítí slabé slunce a listy na stromech už zhnědly, musí tedy být podzim. Dojdu ke krbu a na něm stojí zarámované fotografie. Obzvláště jedna mě zaujme. Je na ní malá, asi sedmiletá, holčička s rodiči. Ti rodiče, jsou moji adoptivní rodiče a ta holka jsem já, já, když mi bylo sedm let.
Najednou uslyším roztomilý dětský smích, rychle se za tím zvukem otočím. Do místnosti s rozjařeným úsměvem vběhne malá holčička a za ní do místnosti vejdou ruku v ruce dva dospělí lidé.
Srdce mi na jeden úder vynechá. Po sto-třiceti-devíti letech opět vidím své rodiče, adoptivní rodiče, ti, kteří se o mě starali a v jejichž blízkosti jsem vyrostla v dívku, jakou už dnes nejsem. Vrátila jsem se v čase, vrátila jsem se do své dávné minulosti. Pohlédnu na kalendář na stěně, přičemž mi dojde, co je za den a rok. Vrátila jsem se do dne, kdy jsem slavila své osmé narozeniny. Je 18. Října 2001.
Dívka si sedne  na pohovku a nedočkavě zavře svá hnědá očka. Ruce postaví před sebe a její, nebo spíš můj, úsměv neutuchá. Začínám si vybavovat, co se tenkrát v tuto chvíli stalo. Dívčina, tedy moje, matka vytáhne zpoza zad  ruku a v ní drží červený, krásně zabalený dárek. Můj otec taky vytáhne balíček, tentokrát modrý. Oba dva si sednou každý z jedné dívčiny strany. Dívka má pořád zavřené oči a třese se nedočkavostí.
V tom se do místnosti přiřítí malý kluk, o něco málo mladší než tehdy já. Je to můj mladší bratr Jeremy.
,,Tak co El, co jsi dostala?“ Zavýskne Jeremy. Malá Elena to už nevydrží a oči nedočkavě otevře. Před sebou vidí dva dárky a hned se pustí do jejich rozbalování. Malý Jeremy si sedne na podlahu před Elenu. Malá Elena už rozbalí červený dárek a najde v něm krásnou panenku se copy. Nad tou radostí, kterou malá Elena nad panenkou pociťuje, mi z oka skápne slza.
,,Je to krásné, že Eleno?“ Srdce mi opět vynechá, a pak se rozbuší ostošest. Otočím se za hlasem a skutečně ho vidím, není to žádný přelud, je to skutečný.
,,Elijahu!“ Vydechnu překvapeně. Myslela jsem, že ho už nikdy neuvidím.
,,Byli to nádherné časy, myslím, stýská si ti, že ano?“ Neschopna slov jen přikývnu. Když si ho pozorněji prohlédnu, zjišťuju, že vypadá stejně, přesně tak, jak si ho pamatuju. Jsou to teprve čtyři týdny, ale mě to připadá, jako kdyby to bylo desítky let, co jsem ho naposledy viděla.
,,Ano.“ Řeknu chvíli po oboustranném mlčení a sledování šťastné minulosti.
,,Co?“  Táže se Elijah.
,,Ano, stýská se mi a moc, tak moc, až to bolí.“ Odpovím a v hlavě se mi objeví další vzpomínky, načež mi z oka vyteče slza.
,,Chápu tě, chápu tvé pocity, sám takové mám. Moje rodina mi také velmi chybí.
,,Elijahu?“ Potřebuju se na něco zeptat, na něco, co mi vrtá hlavou.
,,Ano Eleno?“
,,Co se právě děje? Je to skutečné“ Odmlčím se. ,,Nebo jen sen?“ Elijah se zatváří vážně, načež řekne:
,,A co si myslíš?“ Jeho odpověď mě překvapí, zapřemýšlím nad tím a nakonec řeknu.
,,Nejsem si jistá, ale spíše bych řekla, že to je sen. Jenže na sen je to moc skutečné.“ Elijah jen zamyšleně přikývne.
,,A čemu by jsi dala přednost? Snu, nebo realitě?“
,,Ani nevím.“ Odpovím upřímně. ,,Je to moc krásná chvíle a moc mi Elijahu chybíš. Mohla jsem znovu spatřit své rodiče a mé myšlení dostalo opět volný průchod. Jenže je to jen sen, není to skutečnost a ničím osudem není být na věčnost ve snu, který ani není skutečný. Moji rodiče a bratr jsou mrtvý. Ty jsi taky odešel a mělo by to tak zůstat. Mé místo je v realitě a tam patřím. Musím se vrátit Elijahu. Ráda jsem tě opět viděla.
Ještě než se probudím, chtěla bych vědět jednu věc. Je to můj vlastní sen, anebo tvůj?“ Elijahův obličej se rozzáří úsměvem.
,,Sny jsou jedinečné, kdoví?“ Přestože je to odpověď, kterou moc nechápu, uspokojí mě, stačí mi to.
,,Nikdy jsem tě nepřestal milovat, Eleno, to doufám víš.“

Usměju se a přikývnu. ,,Vím to Elijahu. Moc děkuju za ten nádherný dopis, moc se mi líbil.“ Elijah jen přikývne a vtiskne mi na rty malý polibek. Vtom se začne vše rozmazávat a já se probudím.

                           

7 komentářů:

  1. Krásná kapitola <3 Dokonce slzy mi ukáply <3 Krásné, když jsem viděla jak je tam napsáno "Elijahu" <3 Bože jaká radost ve mě začala skákat <3 <3 Děkuji, že píšeš tak úžasné povídky <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, že se líbila ;) Věřím, že jsi ráda, že se Elijah vrátil, ale v příští kapitole nebude ;) Ale pak ho tam bude moooooc <3 :D :D
      Ne, to já děkuju za to, že je čteš ;)

      Vymazat
    2. Nemáš za co <3
      Jsem ráda, nejde o to, že v příští nebude, spíš jde o to, že jsem ho po takové době "slyšela" mluvit <3 Krásný pocit <3
      Já děkuju že to píšeš <3

      Vymazat
    3. Děkuju <3 a to věřím, já jsem taky ráda, že jsem po takové době mohla psát i s ním <3
      NZ <3 píšu to ráda :)

      Vymazat
  2. Paráda. Moc se těším na Elijaha. Kdy přidáš další díleček? Doufám, že co nejdříve. (-:

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se těšíš na Elijaha, i mě tam moc chyběl :) Osmá kapitola už je napsaná, takže ji přidám max. do pátka :)

      Vymazat

Děkuji za každý komentář :)