****************
Zacha, teď už mrtvého, jsem hodila do nějaké budovy, která
dříve sloužila jako továrna na výrobu hraček. Panenka v bílých šatičkách,
které svou dřívější sněhovou bělost ztratili, plyšový medvídek s chybějící
rukou a autíčko s jen jedním kolečkem jsou jen tři z mnoha hraček,
které tu zůstali po vrcholné éře, kterou továrna zažila. Dnes je však továrna
už několik let opuštěná a leží zde ladem.
Ze země seberu plyšového medvídka, který kupodivu zůstal
v celku, a vzpomenu se, že jsem kdysi takový podobný měla. Vzpomenu si
také, že když jsem byla malá, tak jsem se vždy chtěla podívat do skutečné
továrny na hračky. Chtěla jsem vědět, jak se hračky vlastně vyrábí. Myslela
jsem, že to všude bude rachotit, že tu bude chaos, který ale však bude mít
smysl a že to tu bude žít, že toto místo bude plné života. Bylo to mé dětské
přání, dětský sen a dnes se mi splnil. Nikdy bych ale nečekala, že továrna na
hračky může být opuštěná, osamělá, bez života, plné smutku a nostalgie na
krásnou minulost.
Naposledy se ohlédnu na Zachovo bezvládné tělo a kupodivu
necítím žádné výčitky svědomí. Naposledy se prohlédnu ve velkém zrcadle, které
pokrývá celou obrovskou stěnu. Nemám na sobě žádné zbytky krve. Zachovi věnuju
poslední myšlenku a hračkám poslední vzpomínku a vyjdu z továrny ven.
Měsíc v úplňku
zakryly mraky. Je špatně vidět, ale mě to nevadí, zpět do klubu dojdu bez
problémů. Když vidím, že všichni z mých kamarádů se baví, zadoufám, že by
jsem se mohla vrátit nepozorovaně. Mé plány však překazí Derek. Sednu si na
židli a přitáhnu si k sobě sklenici, ve které mám colu. Podivím se, že mi
to ještě nikdo nevypil. Derek na mě pohlédne a položí mi otázku:
,,Kde jsi byla Eleno?‘‘
,,Byla jsem jenom venku. Pročistit si hlavu.‘‘ Zjevně mi na
to Derek neskočil, ale dál to už neřešil. Což jsem ráda, protože nevím, co by
jsem mu řekla. Ještě jednou se na mě Derek dlouze podívá, ale pak se otočí zpět
k partě.
Najednou, zničehonic mám nutkání Caroline říct, že je to
mrcha, když ji napadlo, že bychom mohli zkusit lov na člověka. Mám nutkání
Dereka seřvat za to, že nechal Elijaha umřít. Nejraději bych zlomila vaz Cassie
a Paulovi, za to, že mi Elijaha připomněli. Ale ovládnu to, protože tady,
v upířím klubu, by jsem dlouho nepřežila, kdybych začala vyvražďovat upíry.
A navíc, s Caroline a s Derekem mám takové pouto, že bych jim
nedokázala ublížit.
Upíři kolem mě právě řeší přemnožení vlkodlaků ve městě.
Nějak se mi do jejich rozhovoru nechce zapojovat a limonáda mě už omrzela, tak
se zvednu a dojdu k baru, kde pořád obsluhuje Ben. Je to devětadvacetiletý
kluk s hnědou pletí. Je to velice milý kluk, ale má své slabé stránky. Po
většinu svého života byl rozparovačem, jako byl i Stefan, ale teď má svou
silnou chvíli.
,,Bene, prosím Whiskey.“ Poprosím ho a Ben mi nalije. Chvíli
nad skleničkou zaváhám, ale nakonec whiskey vypiju. Tekutina mě pálí
v hrdle, ale přinese mi to dočasnou vlnu úlevy, která se šíří do všech
končetin. Pak se s Benem rozloučím a poprosím ho, aby pak Derekovi a
Caroline řekl, že jsem už šla. Ben jen přikývne, já mu na pult položím
desetidolarovku a vyjdu z klubu. I tentokrát mi je chladný vzduch příjemný
a pročistí mi hlavu.
Cítím se podivně lehká, jako by mě nic nespoutávalo. Jako by
mě nic nedrželo. Cítím se volná a je to nádherný pocit. Pocit volnosti je velmi
euforický, je to jako droga. Chci se bavit, ale ve společnosti té šílené a
panovačné Caroline a nabručeného Dereka se bavit opravdu nedá. Musím jít jinam,
někam, kde je víc živo, kde to překypuje životem a energii a už vím, kam půjdu.
O několik minut později už stojím na parketu a tančím jako o
život. Hudba tu duní ostošest, cítím, jak mi duní i v břiše. Je to
příjemné, cítím se volná, volná jako pták.
U baru vidím, jak se na mě nějaký muž kouká s dychtivým
výrazem. Trochu se uvolním a zamířím k baru a usadím se vedle toho muže,
který se na mě díval. Nevšímám si ho, nesmím dát najevo jakýkoliv zájem. Rukou
si prohrábnu zpocené vlasy a odhalím tak zátylek. Svým sluchem slyším, jak ten
muž zalapá po dechu, musím se nad tím usmát. Nakonec se rozhodnu na něj
podívat. Překvapí mě, jak dobře vypadá. Hranatý obličej s jantarovýma
očima pokrývají krátké rozcuchané vlasy barvy špinavé blond. Stejné barvy má i
mírné strniště na čelisti. Jestli tipuji správně, řekla bych, že mu bude kolem
pětadvaceti let. Svůdně se na něj usměju, i jemu se na tváři rozlije úsměv.
,,Co to máš?“ Kývne ten muž hlavou k mé sklenici.
,,Vodku s džusem.“ Odpovím prostě. On se otočí
k barmanovi a objedná si totéž. Než mu barman, známý jako Nik, nalije
vodku s džusem, se oba rozpovídáme. Dozvídám se, že se jmenuje Jack a že
mu je šestadvacet let. Já si všechno o sobě vymyslím. Podle nového příběhu se
jmenuju Alice a je mi čtyřiadvacet let. Moji rodiče žijí v New Jersey a
někde na parketu mám sestru Jessiku. Ten muž se mi začíná zamlouvat. Je velmi
společenský, milý a příjemný. Dobře se mi s ním povídá.
V průběhu večera, když už máme v sobě několik
drinků, se o něm dozvídám víc a víc. Zjišťuju, že má podobný život jako Elena
Gilbertová. Také mu jeden po druhém umírají blízcí. Rodina i přátelé. Soucit
ale v sobě najít nedokážu, není tam. Nechápu, proč mám touhu, aby Jack
umřel jako jeho blízcí a proč ho chci zabít sama, svou vlastní rukou. Ty pocity
nechápu a nedokážu se v nich vyznat. Jsou tak matoucí a proto se rozhodnu
udělat toto.
Trochu si poposednu a nakloním se k Jackovi a vyjevím
mu na obdiv svůj výstřih. Přehodím si nohu přes nohu a už beztak krátká sukně
mi vyjede kousek nahoru a odhalí celé stehno. Jack, který dosud neustále
mluvil, najednou zmlkne. Trochu zachraptí a já se k němu nakloním tak, aby
se naše rty setkali. Jacka nemusím dvakrát pobízet. Pak se už líbáme, vášnivě a
náruživě. Jednou rukou ho chytnu za zátylek a druhou mu vjedu do vlasů. Jack mě
jednou rukou chytne za stehno a druhou za pozadí. Nepřestává mě líbat. Nějak v tomto
kontaktu nenacházím uspokojení. Není to, jako jsem se líbala s Kolem a už
vůbec ne jako s Elijahem. Už je to tak dávno. Připadá mi to, jako by to
bylo desítky let a ne jen tři týdny. Pak se od Jacka odtrhnu a s úsměvem mu
do ucha pošeptám:
,,Nepůjdeme jinam?“
Jack bez zaváhání přikývne. Vezmu ho za ruku a vyvedu ho z rušné
místnosti do opuštěné a potemnělé chodby. Zamířím ke dveřím, na kterých je
pověšená velká mosazná jednička. Zatáhnu ho dovnitř a zavřu za sebou dveře. Jack
se mě pokusí znovu políbit, ale já ho odstrčím. Trochu hruběji, než jsem měla v plánu.
,,Co to má znamenat zlato?“ Zeptá se Jack. Ignoruju ho a
vycením své špičáky. Jack vydá nějaký přiškrcený zvuk a začne ode mě couvat.
Musím se pousmát. Strach obětí je po krvi, to nejlepší na lovu. Nakloním hlavu
na stranu a řeknu Jackovi:
,,Jacku, děje se něco?“ Řeknu provokativně. Udělám krok
blíže k němu.
,,Ne, nepřibližuj se prosím.“ Vykoktá a pořád se snaží
dostat ode mě co nejdál. Nedaří se mu to však, už narazil do zdi a teď se na mě
bezmocně s bojácným výrazem kouká, třese se a kroutí hlavou ze strany na
stranu.
,,No tak Jacku, myslela jsem si, že zrovna ty nebudeš
třasořitka.“ Pokračuju dál a dodám, ,,Nebo snad jo?“ Tážu se ho. Nečekám, že mi
odpoví a taky že ne, na to je příliš vyděšený. Pomalým krokem se k němu začnu
přibližovat. Už nedokážu odolat té krvi. Už to nechci prodlužovat a tak
přistoupím až k Jackovi a chytím ho, aby mi neutekl. Zpříma se mu podívám
do očí a věřím tomu, že to co řeknu, je pravda.
,,Jacku, nekřič.“ A mé špičáky projedou kůží tak lehce, jako
by to nic nebylo. Hned jak ochutnám první kapičku Jackovi krve, zachvátí mě
vlna euforie. Chtěla jsem ho ušetřit smrti, ale nemohu přestat, nemohu odolat,
na to je Jackova krev příliš dobrá. Nechci jí plýtvat, tak se snažím, aby žádná
kapička nepřišla nazmar. Zapojím svůj sluch a slyším, že Jackovo srdce pořád
tluče, sice jen slabě, ale tluče. Je krásné vědět, že oběť dlouho trpí. Není
nic lepšího než odpočítávat poslední chvíle lidského života podle úderů srdce.
Buch.Buch.Buch.
Nepřestávám tlukotu srdce naslouchat…
Buch.Buch.Buch.
…a zároveň piju jeho krev.
Buch.Buch.Buch.
Tlukot pomalu…
Buch…Buch…Buch…
…ustává.
Buch…Buch…
Dokud…
Buch…
…nepřestane úplně.
…
Po posledním úderu srdce Jackovo tělo kamsi odhodím a plna
nové energie sebevědomě si otřu rty od krve a odejdu z místnosti ven.
Jack, ačkoliv měl dobrou krev, mi ani nestál za poslední pohled nebo myšlenku.
Opět se ocitnu v té strašidelné chodbě a náhle zjišťuju, že jsem si v baru
zapomněla svojí bundu. Naštve mě, že jsem ji tam nechala a chvíli uvažuju, že
ji tam nechám. Nakonec mi ale dojde, že ji tam nemůžu nechat, protože v ní
mám i mobil a peněženku, tedy, pokud mi je už někdo nešlohl. Místo toho, abych
šla k východu, se vydám zpět do baru, který se už postupně vyprazdňuje.
Mezi těma lidmi mám problém projít, ale nakonec během pár minut bundu najdu,
obléknu si ji a strčím ruce do kapes. Hlasitě zakleju, protože v kapsách nic
nemám. Není tam ani mobil ani peněženka, které by tam měli být.
,,Eleno? Nechybí ti nic?“ Ozve se za mnou hlas, Derekův
hlas. Otočím se za hlasem a vidím Dereka, jak tam stojí a v ruce, zdvižené
v úrovni hlavy, drží moje věci.
Páni, skvělé !!!! <3 Moooc jsem se na tuhle kapitolu těšila, hrozně se mi líbí Elena bez Emocí, moooooooooooooc se těším na další kapitolu <3
OdpovědětVymazatDěkuju <3 Jsem moooc ráda, že jsi se na to těšila a jsem ráda, že se ti Elena bez emocí líbí :) A jsem ještě moooooooooc ráda, že se těšíš na další kapitolu, která asi bude v pondělí nebo v úterý ;)
VymazatSkvele :)
VymazatParáda. Kdy přidáš další díl?
OdpovědětVymazatDěkuju :) Brzo ji budu mít další kapitolu dopsanou, tak asi v pondělí nebo v úterý ;)
Vymazat