sobota 8. března 2014

Dream, kapitola 2.

Party, šílený nápad, nával smutku a "jídlo".


,,Caroline…‘‘ oslovím moji nejlepší kamarádku, která stojí zády ke mně a povídá si s Isaacem. Caroline Isaacovi ještě něco řekne a letmo ho políbí, pak se otočí ke mně.
,,Eleno?‘‘
,,Potřebuju si promluvit.‘‘ řeknu, a aniž bych čekala na odpověď, vydám se k východu z místnosti. Slyším jak si Caroline povzdechne a následuje mě. Venku se posadím na lavičku dvacet metrů vzdálenou od budovy, Caroline si sedne vedle mě. Je tu tišeji než v domě a chladněji, hlava mi přestává třeštit a je to nádherný pocit. Před námi se rozprostírá zahrada osvětlená svitem měsíce, který je dnes v úplňku. Je začátek podzimu, a proto listy na stromech už trochu zezlátly. Ve dne zezlátlé listy vypadají nádherně, ale v noci, osvětlené měsíčním svitem, vypadají poněkud nepatřičně.
,,Caroline…‘‘ začnu a už mi docházejí slova, jakoby někdo vytrhal stránky ze slovníku. Jakoby mi někdo vygumoval část mozku.
,,..já nemůžu. Nemůžu se tvářit, že je vše v pořádku.‘‘ Svěřím se jí. Celou dobu, co jsem tady na party, mám pocit, že jsem jako na drátkách, pořád se musím nutit do úsměvu. Někdy se směju tak nepřesvědčivě, že se divím, že jsi toho ještě nikdo nevšimnul. Ani bych na party nešla, kdyby nebylo Carolininých přesvědčovacích (někdy i vydíracích) schopnostech.
Koutkem oka vidím, jak Caroline přikývne. Chápe mě a nikdy se na Elijaha nevyptávala, za což jsem jí vděčná.Po několika minutách přemýšlení se Caroline ozve.
,,Myslím, že potřebuješ nějak odreagovat.‘‘
,,Hmm…?‘‘
,,Mám nápad.‘‘ téměř vykřikne a pak tišeji dodá:
,,Sežeň Dereka a sejdeme se před hlavní bránou.‘‘ řekne a během jednoho úderu srdce zmizí. Já si povzdechnu, netuším, co to Caroline zase vymyslela, ale jejího rozkazu uposlechnu. Vydám se tedy najít Dereka. Když znovu vejdu do hlučného, přeplněného domu, zasténám, hlava mě zase začne tříštit. Nahlas zakleju a jeden pár povídající si nedaleko mě, se na mě pohoršeně podívá. Nevěnuju jim pozornost a snažím se nějak logicky dostat k tomu, kde by asi Derek mohl být. Neobtěžuju se mu volat, v tom randálu by zvonění mobilu stejně neslyšel. Najedno se hudba změní a tančící lidé se uvolní, obejmou své blízké a pohybují se v rytmu pomalé hudby. Napadne mě, jestli, kdyby tu byl Elijah, by mě taky takhle objal a tančili by jsme uprostřed tanečního parketu. Zatřesením hlavy odeženu myšlenky na Elijaha.
Chvíli se dívám na ty šťastné a spokojené lidi, pomalá hudba mě ukolébá do tranzu, že na všechno zapomenu, na Elijaha i na to, že mám najít Dereka. Probere mě až poklepání na rameno a hlas.
,,Eleno, nechceš si zatančit?‘‘ zeptá se mě Derekův hlas. Otočím se na něj a s omluvným výrazem odpovím:
,,Dereku, nerada odmítám…‘‘ v Derekových očích cosi zablýskne, asi naděje, nebo naopak smutek.
,,…ale chtěla jsem tě najít. Máme s Caroline sraz před bránou.‘‘ Derek přikývne a řekne:
,,Dobře, tak jdeme?‘‘ Usměje se na mě, a já mu musím úsměv oplatit. Derek mi nabídne rámě a já ho, ačkoliv váhavě, přijmu a společně vyjdeme zpět do nočního chladu a na měsíční svit. Zdejší zahrady jsou velmi rozsáhlé, a tak nám lidskou rychlostí trvá dojít k bráně několik minut, ale mě to nepřijde jako dlouhá doba. Derek se rozpovídal a je příjemné ho poslouchat. Když dojdeme k bráně, Caroline tam ještě není. Zajímalo by mě co dělá a co má v plánu.
,,Eleno?‘‘ řekne Derek. Já jen tázavě přikývnu.
,,Zapoj svůj sluch.‘‘ Chvíli čeká a já se soustředím na svůj sluchový smysl. Začínám slyšet vše, co se line z budovy. Je to matoucí, až se mi zatočí hlava.
,,…a soustřeď se jen na tu hudbu.‘‘ přikývnu a zavřu oči, abych se mohla víc soustředit. Začínám mezi tou směsicí zvuků rozeznávat hudbu.Pomalou, líbezně se linoucí se vzduchem. Najednou ucítím Derekovu ruku, jak stiskne mou. Málem přeruším své spojení s hudbou, ale udržím to.
Derek mě jemně uchopí v pase a já mu položím ruku na rameno. Derek udělá první krok a čeká na moji reakci. Když nijak nereaguju, udělá další krok. A pak už tančíme. Přizpůsobuju se jeho krokům a jeho rytmu. Po chvíli se odváží se mnou udělat otočku. Nebráním se, naopak, líbí se mi to. Hudba pořád neodeznívá. Pořád ji vnímám, vnímám ji celým tělem. Cítím jak mi tělem prostupují vlny melodie té hudby, od hlavy až ke konečkům prstů na nohou. Pohlédnu na Dereka. Usmívá se, ale ne tím svým obvyklým způsobem, ale takovým vážným, na chvíli musím zadržet dech. Po chvíli se odvážím Derekovi položit hlavu na rameno. Přitiskne si mě blíže k sobě.
,,Ehm…‘‘ Zakašlání Caroline zní jakoby z dálky, přesto však přeruší proud linoucí se hudby a nenávratně zničil tento okamžik.
,,Ách, krásné to bylo.‘‘ řekne Caroline s trochou ironie a zatleská nám. Já s Derekem se jí ukloníme a všichni se společně zasmějeme.
,,Tak, teď k tomu, proč jsme tady.‘‘ řekne Caroline tím svým způsobem. Nadšenost, bláznivost a vážnost v jedné větě, to dokáže jenom ona.
,,…doufám, že mě za to nebudete odsuzovat, ale ty…‘‘ ukáže prstem na mě ,,…opravdu potřebuješ rozptýlit.‘‘ Začíná mě trochu děsit, co vymyslela. U ní by jsem se ani ničemu nedivila.
,,Čím jsme.‘‘ položí otázku, ale nečeká na odpověď.
,,Jsme predátoři a lov si užíváme. Nikdy jsme to nezkusili, tak pro jednou to zkusit můžeme. Zjistíme, pro co máme žít. Pro co žijí ostatní našeho druhu, čemu se bráníme a čemu se vyhýbáme.‘‘ jakmile domluví, vycení své špičáky a její oči se podlijí krví.
,,Caroline…‘‘ začne Derek, oslovená ho však nenechá domluvit.
,,To je jediné, co ji dokáže rozptýlit‘‘ řekne a potom sarkasticky dodá ,,Aspoň myslím‘‘ Derek také nakonec své špičáky vysune. Oba se podívají na mě a trpělivě čekají, jak budu na návrh reagovat.
,,To nemůžeme, i když jsme, jací jsme, nemůžeme obětovat životy nevinných lidí, jen k mému rozptýlení. Každý má právo žít. Nemůžeme jejich životy zničit, rodiny rozvrátit jen tak ze dna na den. I kdybych sebevíce chtěla, stejně to neudělám.‘‘
,,Takže přeci jenom trochu chceš.‘‘ konstatuje Caroline a já jí to nevyvrátím.
,,Eleno, už tak jsi ochránila dost životů. Jsme tím, čím jsme a máme právo aspoň pro jednou vědět, co to obnáší.‘‘ moje špičáky se začnou proti mé vůli prodlužovat. Silou vůle je zatlačím zpět. Nemůžu ukázat svou slabou stránku.
,,Víte co? Vykašleme se na tuhle párty i na tvoje…‘‘ pohlédne na Caroline ,,…šílené nápady. Jdeme do baru.‘‘ navhne Derek. Já s ním hned souhlasím. Jsem mu vděčná, za změnu téma.
,,Panebože.‘‘ povzdechne si Caroline a zakroutí hlavou.
***
Nakonec skončíme v zapadlém baru na kraji města. Klub je tak nenápadný, že kdybychom nevěděli kde je, jistě bychom ho nenašli. Skrývá se v opuštěné, polorozpadlé chatrči a ohořelou střechom. Vchod do podzemí, kde se klub nachází, zakrývá ohořelá sedací souprava a rozbořený konferenční stolek. My, kteří polohu klubu známe, což jsou většinou upíři, se nemusíme bát, že by to tu někdo objevil.
Město neworleanské obyvatele neustále varují, aby se k takovým to domům, jako je tenhle, nikdo nepřibližoval. Jako důvod uvádí, že se tam lidé mohou lehko zranit, že na ně může něco spadnout a zabít je. A že se v těchto místech ukládají ke spánku lidé, kteří přišli o domov a jsou prolezlí všelijakými chorobami. A lidé je kupodivu poslechli. Kdyby alespoň tušili, jak jsou daleko od pravdy. V klubu nás jako obvykle přivítá šum a hlahol. Také se tu a tam ozve skřek nebo pronikavý smích. Ve vzduchu je cítit pach nejen alkoholu, cigaret a potu, ale i čerstvé lidské krve.
Nejsou tu jen upíři, ale také jejich oběti s rozervanými hrdly, ležící náhodně všude kolem.
Nebýt skvělých přátel a skvělého pití, které zde nalévají, asi by jsem sem nikdy nevkročila.
U baru stojí Ben, upír, který to tu vlastní, a nějakému pochybného páru upírů lije do skleniček gin. Sedneme si vedle nich a každý si objedná podle svého. Já si objednám jen limonádu. Derek s Caroline nad tím podzvednou obočí, ale nijak to nekomentují. Caroline s Derekem si řeknou o pivo.
Když dostaneme, co jsme chtěli, vyhledáme pohledem v klubu své přátele a přidáme se k nim. Jedna dívka, Cassie, se zeptá, kde jsme nechali Kola, Isaaca, Rebeku a Elijaha. Při vyslovení Elijahova jména mě zatrne a snažím se zabránit přívalu vzpomínek. Je to těžké, ale nějak se mi to povede.
Od toho incidentu jsme zde poprvé a proto to ještě nevědí. Caroline na mě na okamžik pohlédne a pak odpoví:
,,Rebekah s Kolem jsou mimo město. Isaac nechtěl jít a Elijah…‘‘Caroline na chvilku zaváhá,,…je mrtvý.‘‘ řekne a v našem kroužku to utichne. Všichni na nás nevěřícně zírají i oni vědí, že Elijah není obyčejný upír, a že se nedá snadno zabít, spíš vůbec, a proto ta nevěřícnost.
,,Ale to přece není možné. Jestli ten, kdo Elijaha zabil, pořád chodí po zemi, měli bychom se bát.‘‘ řekne mladičký upír Paul.
Nemůžu, nemůžu poslouchat ten rozhovor. Upiju z limonády a zvedne se ze židle, naposledy se podívám na přítomné a vykročím z klubu ven na čerstvý a chladný vzduch. Po tom dusnu v klubu, je foukání větru příjemné, než se ale však stačím toho větříku nabažit něco mě zarazí. Na konci uličky vidím postavu. Zhluboka se nadechnu a ucítím, že je to člověk.
Najednou mě přepadne záchvat zlosti vůči té osobě, jako by za Elijahovu smrt mohl on. V těle se mi vzbouří vlna adrenalinu a touhy po odplatě. Oči se mi podlijí krví a cítím, jak se mi špičáky prodlužují, aby mohli protrhnout kůži a zakousnout se do masa.
Rozejdu se k té postavě za posláním, aby ten člověk trpěl. Jdu rychleji. Ten člověk se otočí a já zjišťuju, že je to sotva pětadvacetiletý kluk s krásným obličejem. Už v duchu vidím, jak jeho obličej vypadá potřísněný krví a musím se při té představě usmát.
Už se mi začínají sbíhat sliny, mám žízeň a toužím ochutnat jeho krev. Kluk se mezitím otočil zpět a přidal do kroku. Také přidám a chlapce doženu. Poklepu mu na rameno a zároveň skryju své upírství. Kluk nadskočí a srdce se mu rozbuší strachem. Přesto se však otočí a pohlédne na mě. Já se na něj sladce usměju a kluk se na chvíli uklidní. Zahledím se do jeho očí, jsou zelené. Zelené jako smaragd.
,,Ahoj.‘‘pozdravím ho. On však jen přikývne, jeho strach ještě úplně nezmizel. Oba se rozejdeme temnou, opuštěnou a zchátralou ulicí.
,,Máš nějaké jméno?‘‘ Snažím se nějak začít konverzaci. ,,Já jsem Elena.‘‘ Poočku na něj kouknu a v jeho obličeji vidím zaváhání.
,,Krásné jméno. Já jsem Zach.‘‘ odpoví mi na otázku. Zach? Nejmenoval se tak náhodou strýc bratrů Salvatorových? Nesmí se pak zapomenout zeptat Caroline.
,,Kampak máš namířeno Zachu?‘‘ Zach se na mě otočí a s tázavým výrazem řekne:
,,A proč bych ti to měl říkat?‘‘ Tím mě zarazí. Proč?
,,Já nevím, abych tě třeba mohla doprovodit. Tyhle zapadlé uličky nejsou zrovna dvakrát bezpečné. Někdo by tě třeba mohl napadnout.‘‘ Zach tázavě zvedne obočí a řekne:
,,A kdo by mě měl tady jako napadnout?‘‘ V duchu se zasměju jeho hlouposti, navenek však vycením špičáky. Zach strne.
,,Třeba někdo jako já.‘‘ Zavrčím a vrhnu se na něj. Zach se pokusí o útěk, ale nemá šanci, je příliš pomalý a já, coby upír, zase rychlá. Když ho chytnu, přinutím ho aby se mi podíval do očí.


,,Omlouvám se.‘‘ Zašeptám a prokousnu jeho hrdlo.

2 komentáře:

  1. Páni skvělý <3 Kéžby Elena ztratila svou lidskost a potom ji nějak nalezla díky Elijahovi <3 =) nádherná kapitola <3 moc se těším na další =)

    OdpovědětVymazat
  2. -_- čteš mi myšlenky :D Děkuju a k další kapitole se snad brzy dokopu :D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář :)