Strážný anděl

,,Dobře Jacku Whitemoore. Máte opravdu velké štěstí. Asi nad vámi drží ruku anděl strážný.‘‘ už nepočítám, kolikrát jsem takovou podobnou větu slyšel.

,,Děkuji vám.‘‘ už jsem se chystal k odchodu, dokud mě doktor nezadržel.

,,Není tady něco, co vás drží na zemi? Nějaký nevyřešený incident, bývalá láska?‘‘

,,Myslím si, že ne.‘‘ odpověděl jsem s klidem a vyvrátil tak doktorovu teorii.

,,Tak fajn, mějte se dobře a své štěstí využívejte k něčemu dobrému. Nashledanou.‘‘

,,Budu. Nashledanou.‘‘ Doktor mi potřásl rukou a vrátil se zpět do své ordinace. A já jsem se chystal vrátit zpět domů. Je mi sedmadvacet let, mám rakovinu a podle lékařů mám být už šest týdnů mrtvý. Něco mě ale drží při životě, něco, ale já nevím co. Možná je to jen zázrak, nebo jen špatný odhad lékařů. Neuvědomoval jsem si co dělám, dokud jsem se neocitl ve svém bytu. Rozsvítil jsem a svou tašku hodil na botník. Boty jsem vyměnil za bačkory a namířil jsem si to do pokoje. Sako, které jsem měl na sobě, jsem přehodil přes židli. Svalil jsem se na postel a začal přemýšlet nad doktorovou teorii. Možná tady opravdu něco je, nějaký nevyřešený incident. Něco, kvůli čemu odmítá moje srdce přestat být. Rozhodl jsem se tedy projít svůj život.

Narodil jsem se v 3.9.1983 v Manchesteru Arthurovi a Agnes Whitemooreovým. Od mých čtyř let jsme bydleli ještě s mým mladším bratrem Aldenem v Birminghamu. V sedmi letech jsem nastoupil na Základní školu, kde jsem úspěšně absolvoval devět let s výborným prospěchem. Poté jsem nastoupil na čtyřleté  gymnázium. V prvním ročníku jsem se poprvé v životě zamiloval. Byla to dívka, jejíž šedé oči měli barvu nebe před bouřkou. Hnědé vlasy, neobvykle protkané šedými pramínky jí splývali po ramenech. Její hlas zněl jako melodie. V její přítomnosti nebylo moje srdce klidné. Bylo to, jako bych věděl pro co žít. Pro tu dívku bych klidně obětoval svůj život. Pro tu dívku bych klidně trpěl až do poslední chvíle. Jmenovala se Arlene Roseová.

Ještě než jsme šli do druháku na gymnáziu, odjela bez rozloučení do Londýna a já už ji nikdy v životě neviděl ani neslyšel, ale dlouho jsem a ni myslíval. Na dívku, která mi navždy změnila život. Na dívku, která mě udělala imunní vůči ostatním dívkám. Věděl jsem, že je to, to, co mě drží na zemi. Nikdy jsem ji neřekl, že ji miluju. Rozhodl jsem se ji tedy vyhledat.

Za vhodné jsem uznal, nejdříve navštívit gymnázium, kde jsem před osmi lety úspěšně odmaturoval a kde jsem ji naposledy viděl.

Převlékl jsem se z obleku do nějakého civilnějšího oblečení, vybral jsem džíny, žluté triko a červenou mikinu. Místo bačkor jsem si nazul tenisky. Vzal jsem si tašku, kterou jsem před chvílí odhodil na botník. Zamknu za sebou, nečekám na výtah a tři poschodí seběhnu. Na zastávku právě přijíždí tramvaj č. 3, ta, kterou chci jet. Povzdechnu si a rozběhnu se. Naskočím do tramvaje těsně před tím, než se zavřou dveře. Tramvaj se rozjede. Za oknem se míhají budovy a začíná kapat, schyluje se k bouřce. Na třetí zastávce vystoupím. Ocitnu se naproti velké budově, kterou jsem důvěrně znal. Jdu dál, až ke schodišti, po kterém vyjdu až do druhého patra, kde vždy měla kabinet naše třídní učitelka. Zamířím do první uličky napravo a na konci, na levé straně, se nacházel kabinet naší třídní učitelky, která nás učila zeměpis a dějepis, Mary Moralesové. Zaťukám. Chvíli trpělivě vyčkávám. Zaťukám ještě jednou. Zase nic, mám smůlu, budu muset přijít jindy.

,,Á, to jste vy? Jacku Whitemoore? Ráda vás zase vidím.‘‘ chodbou se blíží postava menšího vzrůstu s blond vlasy. Ano, to je moje bývalá učitelka Mary Moralesová.

,,Dobrý den, paní profesorko Moralesová.‘‘ zahalí mě vlna úlevy, jsem rád, že nebudu muset své pátrání po Arlene odkládat. Učitelka dojde až ke dveřím, které vedou do jejího kabinetu. Odemkne a pootevře dveře. Otočí se ke mně s úsměvem na tváři.

,,Chceš jít dál Jacku?‘‘

,,Prosím, paní profesorko Moralesová.‘‘ přikývl jsem. Kdysi jsem byl jedním z jejích oblíbených žáků. Učitelka vstoupí do kabinetu a já ji bezeslova následuji. Pokyne mi, abych si udělal pohodlí na pohovce a sama se usadí za pracovní stůl. Já se tedy uvelebím a vyčkávám. Trpělivost byla vždy mou silnou stránkou. Učitelka vyndá ze své tašky nějaké desky a položí je na stůl, pak se obrátí ke mně.

,,Můžeš prosím chvíli počkat Jacku? Musím udělat něco neodkladného.‘‘ podívá se na mě s provinilým výrazem.

,,Jasně, to je v pořádku paní profesorko. Já mám všechen čas světa.‘‘ to není zas tak úplně pravda, ale nechtěl jsem učitelku zatěžovat takovými věcmi. Nevěřícně se na mě podívá, ale nakonec řekne:

,,Děkuju ti moc.‘‘ usměje se na mě a obrátí svou pozornost k doplňování jakýsi dokumentů a já se začnu věnovat svým myšlenkám. Kde Arlene je? Jak se má? Zapomněla na mě? Proč se nerozloučila? Milovala mě? Stovky otázek bez odpovědí. Po pár minutách učitelka zaklapne poslední desky a obrátí se opět na mě.

,,Kafe nebo čaj?‘‘

,,Ne, děkuju.Nebudu zdržovat.‘‘ učitelka se zavrtí na židli, opře se lokty o stůl a sepne ruce.

,,Tak co pro vás můžu udělat Jacku.‘‘ vzpřímím se na pohovce a také sepnu ruce.

,,Co víte o mé spolužačce z prvního ročníku, Arlene Roseové?‘‘ učitelka nasadí zamyšlený výraz ale hned se rozplyne a vystřídá ho předchozí úsměv.

,,Jacku, ušetřím nás zbytečných otázek a odpovědí, tak vám řeknu pár věcí co vím.‘‘

,,To by bylo skvělé, děkuju vám paní profesorko.‘‘ usměju se od ucha k uchu a učitelka se dá do vyprávění.

,,Arlene při autonehodě umřela matka, je strašné přijít o matku tak mladá. Její otec se z toho málem zhroutil, věděl, že se o Arlene sám postarat nedokáže a tak se odstěhovali k jeho starší sestře do Londýna.‘‘ Jsem zdrcený, nevěděl jsem, že přišla o matku.

,,Něco by jsi měl vědět Jacku.‘‘ přitom zpozorním.

,,Krátce po té autonehodě jsem dostala za úkol si s Arlene promluvit. Byla opravdu nešťastná. Byla jako tělo bez duše. Zjistila jsem jednu věc. Její matka není jediná, o koho přišla tak brzy. Umřeli jí i její starší bratr a sestra, Archie a Anastasie, když jí bylo dvanáct let. Oba se vraceli ze školního výletu, když někde na kraji Manchesteru do jejich autobusu narazil kamion a autobus sjel do příkopu, kamion na ten autobus najel a rozmáčknul ho. V autobuse bylo sedmatřicet dětí a pět dospělých, mezi nimi byli i Archie a Anastasie. Nikdo z nich nepřežil. Řidič toho kamionu dostal jen 23 let odnětí svobody…‘‘ její slova se začala ztrácet v šumění deště za oknem. Příběh mi běží před očima jako film. Netušil jsem, jaký měla Arlene život. Neuvědomil jsem, že učitelka přestala mluvit, dokud přede mě nepoložila skleničku skotské. Vypil jsem to, tekutina pálila jako oheň, ale přineslo mi to trochu úlevy.

,,Také jsem zjistila, že za tu dobu, co tady byla, se hodně připoutala k jedné osobě. Ten někdo, jsi ty…‘‘ ve mně hrklo.

,,…prý tě milovala. Vím že ji miluješ a že ona miluje tebe, ale také vím, že se ti život nezadržitelně krátí.‘‘

,,Jak…?‘‘ učitelka mě nenechá domluvit.

,,Přece nemůžeš dopustit, aby ztratila další milovanou osobu. Tak se s ní prosím neshledávej, nebo by to mohlo skončit špatně. Ta dívka nemůže přijít o další osobu, to doufám víš.‘‘ přikývnu. Mezitím se za okny setmělo, musí už být několik hodin.

,,Paní profesorko, je tady něco, co ještě nevíte. S rakovinou, která mě trápí už několik měsíců, mám být už šest týdnů mrtvý. Nikdo neví jak, ani proč. Prošel jsem už několik nemocnic, ale nikdo neví, jak je možné, že přežívám až do dnešního dne. Až dnes, doktor v místní nemocnici vyslovil domněnku, která se tak trochu týká podsvětí. Doktor si myslí, že mě něco drží na zemi, něco nevyřešeného a já mu odpověděl že ne. Když jsem se ale nad tím doma zamyslel, vyšlo najevo, že tady přeci něco je. Něco, pro co moje duše odmítá jít dál. Víte co to je?‘‘ učitelka se zamyslí a potom zakroutí hlavou.

,,Nikdy jsem Arlene neřekl že ji miluju.‘‘ učitelka se na křesle zavrtí a já pokračuju dál.

,,Když už mám rakovinu, chci odejít, ale toho dosáhnu jedině tak, když Arlene potkám.‘‘ odmlčím se, v místnosti zavládne nepříjemné ticho. Učitelka se zvedne ze židle, obejde stůl a opře se o něj a založí si ruce na hrudi.

,,Jacku, myslím si, že bude nejlepší, když budeš dál žít v domnění, že s rakovinou přežíváš díky zázraku nebo štěstí. Každý, kdo má rakovinu, by rád na zemi zůstal. 6ij svůj život dokud můžeš.‘‘ opřu se o pohovku a zavřu oči.

,,A Arlene také nech žít.  Už se s tím vším vyrovnala, tak jí nepřidělávej další starosti‘‘ když domluví, otevřu oči, přikývnu, má pravdu, nemůžu přece Arlene zničit život.

,,Máte pravdu, děkuju, že jste si udělala čas.‘‘ seberu svoji tašku, která doteď ležela na zemi vedle pohovky. Přistoupím k učitelce a potřesu jí rukou.

,,Doufám, že se nevidíme naposledy. Nashledanou.‘‘ pustím její ruku a vykročím ke dveřím. Dveře otevřu a chystám se odejít, ale zarazím se. Otočím se, učitelka pořád hledí na místo, kde jsem před chvílí seděl.

,,A paní profesorko, pár let po tom, co tady nebudu, jí to prosím vás řekněte.‘‘ učitelka se otočí po mém hlasu a než stačí cokoliv namítnout,dořeknu.

,,Že jsem ji miloval, miluju a navždy milovat budu.‘‘ učitelka přikývne a já jdu domů

***

Arlene se společně se svými kamarádkami vracela z kina. Bylo krátce po sedmé hodině. Když vyšli z budovy, kde se kino nacházelo, ocitli se v ulici plné umělých světel. Ulicí neustále projížděla auta. Kate, jedna z Arleniných kamarádek, vykročila blíže k silnici, zamávala a tím přivolala jednoho volného taxíka. Otevřela dveře a naklonila se dovnitř.

,,Mohl by jste nás prosím vzít na 5. Avenue. Děkuji.‘‘ Kate zamávala na své kamarádky, ty se k ní rozešly a všichni nastoupily do taxíku.

,,Tak děvečky, doufám, že budete s mojí jízdou spokojeni.‘‘ ozval se taxikář, byl to postarší pán, a vyjel do zástupu ostatních aut a taxíků. Arlene, Kate a jejich kamarádky Rose a Wisty se bavily o novém filmu, který by měl být v kinech příští měsíc. Arlene se do rozhovoru nezapojila a raději se dívala na míhající budovy a to jí dalo výhodu. Zrovna se blížili ke křižovatce, kde mělo jejich auto zelenou. Arlene zahlédla, jak se z pravé strany řítí auto, které vypadalo, že nehodlá zastavit. Arlene byla vyděšená, že ji ani nenapadlo taxikáře varovat. O všem rozhodoval už jenom čas a osud. Pár minut před křižovatkou se jakoby zastavil čas. Arlene bylo jasné, že se auta srazí. Zavřela oči a čekala na náraz a bolest.

oOoOo

Kolem je jen jediný strom, je jím vzácná vrba mnoholistá. Zelená, místy suchá tráva se rozprostírá po pevnině až kam oko dohlédne. Na skálu, pod vrcholem pevniny, narážejí obrovské rozbouřené vlny, které dávají tomuto tichému místo zvuk. V dáli je hladina tak klidná, jako by k rozbouřené části nepatřila. Nad hladinou moře se sklání slunce, unavené po dlouhém náročném dni. Obloha místo své obvyklé modři na sebe vzala odstíny hřejivých barev. V klidném moři se občas mihnou siluety delfínů. Nad hladinou létají rackové. Nad pevninou obloha hřejivé barvy postrádá, místo nich na sebe vzala neproniknutelný tmavomodrý plášť posetý zářivými hvězdami, občas oblohou prolétne padající hvězda. Hvězdy jsou tady tak neuvěřitelně blízko a tak jasné. Ve vzduchu se vznáší vůně soli a vlhké trávy. Toto místo ve mně vyvolává pocit naprostého štěstí, zapomnění na špatné vzpomínky. Je to místo na kraji pozemského ráje. Za nímž byla lidem různá tajemství skryta. U stromu se objeví dva lidi. Jsou to Archie a Anastasie, moji sourozenci. Oba mi nabídnou ruku. Obě ruce stisknu ve svých a nechám se jimi vést. Beze slova mě dovedou až na kraj útesu. Anastasie se ke mně otočí s úsměvem na tváři.

,,Je čas jít.‘‘ pak se slova ujme Archie, též s úsměvem.

,,Čekáme tady už na tebe patnáct let.‘‘

,,Rádi tě zase vidíme, jsi připravena?‘‘ přikývnu a společně skočíme z útesu do rozbouřených mořských vln.

***

Z obývacího pokoje se ozve moje oblíbená melodie. Nůž, kterým jsem krájel maso, položím na stůl, doběhnu do pokoje a mobil zvednu.

,,Ahoj Jacku Whitemoore.‘‘ hlas, ačkoliv byl trochu přiškrcený, jsem poznal, je to učitelka Mary Moralesová.

,,Jé, paní profesorko, rád vás zase slyším.‘‘

,,Jacku, myslím že nebudeš.‘‘ při tom mě ze tváře zmizí úsměv. Co se asi mohlo stát?

,,Jacku, sedni si prosím.‘‘ udělám, oč mě žádala.

,,Jacku, je mi to moc líto, ale umřel další z rodiny Roseových, tentokrát je to Arlene.‘‘ všechny vnitřnosti mi zamrzly. Nemohl jsem popadnout dech, jsem dezorientovaný. Ztratil jsem kontrolu nad svým tělem. Mobil mi vypadnul z ruky a na zemi se roztříštil. Nemohl jsem žít s vědomím, že je Arlene mrtvá.

oOo

Stojím na vrcholku paneláku, kde bydlím, nebo jsem bydlel. Moje srdce je roztříštěné, část duše chybí. Zvřu oči, zhluboka se nadechnu a vkročím do prázdna. Moje tělo padá k zemi a je to příjemný pocit. Ale bohužel…

…všechno dobré jednou skončí.